Asi je to to největší klišé, jaké lze v souvislosti se zpěvačkou Doro Pesch použít, aleje pravdou, že si titul metalová královna stoprocentně zaslouží. Třeba za svojí celoživotní oddanost metalu, za to, že byla jednou z prvních žen, která se dokázala prosadit již v době, kdy tvrdá muzika byla převážně mužským světem, i za to, že svým nezaměnitelným ostrým i mazlivě něžným hlasem rozdává radost rockovým a metalovým fanouškům po celém světě už pětatřicet let. Ve svých šestnácti letech zpívala v kapele Snakebite, aby základní kámen svojí kariéry položila v partě Warlock, se kterou v polovině osmdesátých let natočila v průběhu čtyř let čtyři výborná alba a nebýt právních sporů o název kapely (smutné na nich bylo to, že tenhle úder přišel z vlastních řad), zcela jistě by do diskografie Warlock další řadové album přibylo poměrně záhy. Jelikož však právní tahanice nebraly konce (trvalo celých pět let, než se Warlock dočkali práva na užívání jména kapely), došlo i na postupný rozpad sestavy a firma tlačila na vydání desky pod jiným jménem, Doro se, ač to údajně nikdy neměla v úmyslu, vydala na sólovou dráhu a album „Force Majeure“, ze kterého čpí odkaz Warlock velice silně, vyšlo pod hlavičkou Doro (není však vůbec problém představit si na obalu desky místo této značky logo Warlock, však tam také původně bylo). Na skládání téměř všech skladeb se spolu s Doro podílel Joey Balin, který byl podepsán pod kompletním menu nejúspěšnějšího alba Warlock „Triumph And Agony“, a na téměř polovině písní pracoval i basák Tommy Henrikssen, který jako jediný působil v sestavě Warlock delší dobu a následně zůstal alespoň pro toto album po boku Doro. A o tom, že renomé Doro už bylo docela lákadlem pro šikovné muzikanty, svědčí fakt, že ve finální fázi Warlock a následně při debutovém albu dělali zpěvačce společnost i kytarista Joe Devin (možná je tenhle pozdější strunobijce Dokken snáze identifikovatelný pod svým skutečným jménem Jon Levin) a bubeník Bobby Rondinelli (Rainbow, Black Sabbath, Quiet Riot, aktuálně Axel Rudi Pell…)
I přes to, že tento autorský triumvirát napsal schopné skladby, začíná album „Force Majeure“ velmi netradičně, až se nabízí teorie, že Doro chtěla svou cestu na sólovou dráhu odstartovat neobvyklým způsobem, sama zpěvačka však tvrdí, že práce na výpůjčce od Procol Harum byla tak magická a silná, až skladbu „A Whiter Shade Of Pale“ zařadila proti všem zvyklostem na začátek alba. A ačkoliv do art bluesového originálu Doro přidala pořádnou porci ostrosti, přece jen mohli být příznivci Warlockovské éry hodně vykulení, jakou že cestou se Doro vydává. Následující dění však už plně navazuje na minulost a skladeb, ve kterých se nepokrytě (a velice povedeným způsobem) vzpomíná na úspěšnou čtveřici předchozích alb je celá řada – dravá „Save My Soul“ s úvodními výhružnými klávesami a vypjatou energií, přímočaře riffová „World Gone Wild“ s divoce jedovatým Dorotčiným zpěvem, stadionově vyřvatelným refrénem i důvtipným zpomalením, dokonale chystajícím půdu pro energické vygradování, živočišně nekompromisní „I Am What I Am“ s uštěkaný refrénem, či syrově nekomplikovaná a nakopávající „Under The Gun“ s krásně uštrikovanou kytarou. Na straně druhé se plně začíná projevovat Dorotčin cit pro emotivnější polohy, v budoucnosti daleko víc využívané – spojení piána a něžného hlasu v „Beyond The Trees“ působí velmi romanticky a skvěle zjemňuje bodavý hrot ostrých skladeb, stejně jako nadýchané jitření emocí v náladovém vyvrcholení alba „River Of Tears“ (finální kraťoučkou a capella „Bis Aufs Blut“ už lze považovat za nezbytnost jen z pohledu jakéhosi závěrečného navázání na netradiční úvod). A o tom, že Doro nechce zůstat jen v těchto kontrastních podobách, nejlépe vypovídají postupně se rozvíjející a proměnlivě potemnělá „Mission Of Mercy“ a zadumanější „Hellraiser“ s atmosférickými zvuky v úvodu a zašmodrchanější sólovou kytarou. Prakticky u každé skladby je ještě třeba zdůraznit vydařené kytarové sólo a jedinečný zpěv a výsledek je jednoznačný…
Někdy i něco hodně špatné může být k něčemu dobré. Z naprostého zmaru Warlock se narodila bohatá sólová kariéry jedné z nejúžasnějších metalových zpěvaček. A protože u některých jejích sólových alb si lze jen těžko představit, že by mohla při zachování plné identity vyjít pod hlavičkou Dorotčiny bývalé kapely, je ze zpětného pohledu tahle cesta naprosto přirozená. Její první díl se ještě plně nese pod vítěznou vlajkou Warlock.
|
