Třetí album s Tommym Karevikem za mikrofonem by se v podstatě dalo charakterizovat jednou větou: Povedená, řemeslně perfektně zvládnutá deska, která se poslouchá naprosto skvěle, i přesto, že je vlastně dlouhou řadou drobných zklamání. Ono totiž není žádný med být tak skvělou kapelou, jakou Kamelot bez debat jsou. Protože to s sebou automaticky přináší určitá očekávání. A tady pak nestačí hrát na jistotu (jakkoli je jejich „jistota“ pořád o třídu lepší, než top forma většiny žánrových kolegů). Když všichni moc dobře vědí, že to umíte i líp, dříve nebo později to přestane stačit. Je potřeba zdůraznit, že do téhle roviny jejich dvanáctá řadovka ani zdaleka nepatří. Musíme mít na paměti, že i přes všechny následující stížnosti je ta deska pořád jednoduše hodně dobrá a vydat ji skoro kdokoli jiný, olízla bych všech deset a nechala si všechny drobné připomínky pro sebe. Ale Kamelot jsou něco jako premiant třídy a s takovou se prostě musí smířit s trochu přísnějším metrem.
V únoru tohoto roku kapela vydala oznámení, že Casey Grillo, který okupoval jejich bubenickou stoličku od roku 1997, se rozhodl odejít těsně před nahráním alba. Jeho důvodem byla touha soustředit se na aktivity kolem jeho rostoucí firmy, která vyrábí blány na bicí a jeho pocit, že se kvůli tomu nemůže plně věnovat kapele a především jejím rozsáhlým koncertním aktivitám. Jako jeho následovník byl představen belgický bubeník Johan Nunez, který od roku 2011 působí ve Firewind. Zkušenosti mu tedy nechybí a – jak následně ukázal na albu – ani schopnosti. Silná tradice hostujících ženských vokálů není ani tentokrát porušena. Ženský growling, který si kapela, zdá se, poslední dobou oblíbila, tu zastupuje Lauren Hart z kapely Once Human, která dostala větší prostor hned ve dvou skladbách. Druhým jménem je mladičká Jennifer Haben z německých Beyond the Black, která svůj působivý a příjemný hlas předvádí v duetu „In Twilight Hours“. A byla by škoda nezmínit i sboristy, mezi kterými jsou už tradičně jména zaručující kvalitu, jako Oli Hartmann, Herbie Langhans nebo Cloudy Yang.
Perfektním příkladem toho, že Kamelot moc dobře ví, co funguje a nebojí se to v novém kabátě použít znovu, je klipovka „Phantom Divine (Shadow Empire)“, která je po intru první plnohodnotnou skladbou. Bombastická skladba v moderním hávu a s mírnou příměsí progu (jenom tak trochu, aby se posluchač nevyděsil) a skvělé, technicky dokonalé a expresivní (jakkoli zbytečně limitované) vokály Tommyho Karevika, které celé věci tradičně dodávají na dramatičnosti. Špetka koření v podobně ženského growlingu, bez kterého by se skladba popravdě úplně bez problémů obešla – jeho aplikování působí trochu nuceně – a nakonec drobné zklamání při nástupu refrénu. Ne proto, že není dobrý, ale kvůli tomu, že člověk naprosto jasně slyší ten nevyužitý obří potenciál. Ale hlavně díky atmosféře a naopak hodně silnému bridgi je to pořád hodně povedená skladba, hodná reprezentovat album jako celek. U dvou následujících rychlých skladeb „Ravenlight“ a „Amnesiac“ ale musí všechny stížnosti stranou. Tady to Kamelot žeru i s navijákem. Obzvlášť první jmenovaná roste s každým poslechem – dramatická skladba, která se nepotřebuje schovávat za zpěvný refrén, protože vokální linka je zde tak silná, že strhne veškerou pozornost a pozvedne skladbu na úplně jiný level. Když Kamelot tuhle věc vypustili jako druhou ukázku před vydáním alba, chtěla jsem se radovat, že konečně pochopili, jaký je hrozný nesmysl limitovat Tommyho do prosté kopie Khana a dali mu víc prostoru k využití jeho plného rejstříku. Tahle pomýlená představa mi vydržela přesně do chvíle, než jsem slyšela novou ochutnávku z připravovaných Seventh Wonder a došlo mi, jak strašně daleko jsou Tommyho vokály v Kamelot od jeho plného potenciálu, který předvádí u své domovské kapely. Což je – mírně řečeno – dlouhodobě frustrující.
Když se podíváme na prostředek a závěr alba, s celkovým dojmem to vychází tak půl na půl. Máme tu tři pomalejší skladby. „In Twilight Hours“, ve které se k Tommymu připojila Jennifer, nabízí sice perfektní vokální výkon od obou a rozhodně je radost poslouchat, jak krásně jim to ladí, jenže – samotná skladba je tak průměrnou baladou bez špetky inspirace, až by člověk brečel. Naproti tomu druhá pomalá skladba „Stories Untold“ je aspoň trochu neotřelá tím, že vokál zůstává v baladické rovině a pomalém tempu, zatímco hudba v pozadí přechází do šlapavého tempa a vytváří tak zajímavý kontrast a mnohem povedenější výsledek. Třetí do party je „Static“, která má plusové body už jenom za to, že se o ní ve fanouškovské základně živě diskutuje. A jakkoli má moderně-popový nádech, velmi se mi zamlouvá její atmosféra a Tommyho hypnotizující projev. Jakkoli se zdá, že tahle skladba se z velké části nesetkala s pochopením a není mezi fanoušky zrovna populární, já osobně ji musím zařadit mezi to nejzajímavější na albu, protože když už nic jiného, nějakým způsobem rozbíjí zajetý vzor. Poněkud na vážkách jsem u „Burns to Embrace“, protože, přiznejme si, je nakažlivě chytlavá. Jenže zároveň poněkud zavání laciností a ten dětský sbor na konci tomu ani trochu nepomáhá. A navíc to celé působí emočně prázdně. Stejně jako dvě skladby, bez kterých bych se obešla bez mrknutí oka – naprosto nicneříkající „Vespertine (My Crimson Bride)“ a „Mindfall Remedy“.
Naštěstí je tu ještě jeden klenot, schovaný na úplném chvostu alba. „The Proud and the Broken“ je temná teatrální skladba s mohutným refrénem, expresivním Karevikovým projevem a změnami nálad, a celkově se nejvíc blíží tomu, co bych od Kamelot očekávala úplně pořád – jednoduše proto, že oni na to mají, což tady zase jednou potvrdili. A jednou z věcí, která dělá zrovna tenhle kousek nejlepší skladbou alba, je fakt, že Tommy odkrývá mnohem víc ze svého ohromného vokálního rejstříku. A člověk se tak musí ptát: Proč tohle sakra nedělá častěji? Ačkoli každému musí být jasné, že ta otázka by spíš měla znít: Proč ho sakra Tomas Youngblood nenechá tohle dělat častěji?
Kamelot moc překypují talentem na to, aby dokázali napsat vyloženě špatné skladby. Na druhou stranu jim to ani trochu nebrání psát skladby, které ve výsledku působí poněkud ploše a vyprázdněně. Nikdo je ale nemůže vinit z toho, že na předchozím „Haven“ našli recept, který funguje perfektně... a tak ho prostě zopakovali. Hra na jistotu není nutně špatná volba. A je ostatně plně na každém, jestli od kapely chce, aby s každým dalším novým albem aspoň trochu prozkoumávala svoje limity, nebo mu naopak vyhovuje udržování status quo (bez risku, který logicky s inovací přichází), pokud pořád dostává prvotřídní kvalitu, což – znova zdůrazňuji – na tomto albu najdeme. Jenže i když v tomhle případě kritizuji s těžkým srdcem, přeci jenom patřím do té první skupiny a to se ve finálním hodnocení odrazit musí. Uvidíme, jak to dopadne příště.
|
