Psal se rok 2006 a kapela System of a Down objížděla celý svět se svým úspěšným dvojalbem Mezmerize/Hypnotize. Po vyčerpávajícím turné skupina náhle oznámila pauzu na neurčito a dvě největší osobnosti (Daron Malakian a Serj Tankian) začaly pracovat na svých vlastních projektech. Serj Tankian rozjel sólovou kariéru a Daron Malakian založil Scars On Broadway.
Chvilku byl klid a celá anabáze kolem návratu kapely vyeskalovala až o pár let později, kdy se System of a Down vrátili v plné parádě na velká pódia. První koncerty byly spíše rozpačité, ale kupříkladu v Jerevanu před třemi lety to už vypadalo, že se baví všichni členové a blýská se na lepší časy. Tyto události logicky rozdmýchaly otázky ohledně nové desky Systémů. Prohlášení byla nejdříve neurčitá a zdrženlivá, ale letos vyvstalo na povrch, že se v blízké době nic nechystá. Proč? Důvodů bude zřejmě víc a každý z kapely (a hlavně dvou hlavních autorů) nese určitý podíl viny. Pokud pomineme klasický syndrom dvou kohoutů na jednom smetišti, pauza před více než deseti lety ještě více rozevřela nůžky mezi oběma osobnostmi natolik, že se nový materiál pro kapelu System of a Down stal prakticky neslučitelným.
Dostáváme se do současnosti, kdy se ze Serje stal plnohodnotný umělec a z Darona skvělý skladatel, který po několik let držel v šuplíku písně pro potencionální desku System of a Down. To, co se děje mezi samotnými členy kapely, vědí asi jen oni sami. Daron hází špínu na Serje, že zdržuje kapelu a nechce dělat nové věci a Serj zase na oplátku říká něco ve smyslu, že Daron ho z kapely prakticky vyštípal a poslední dvojalbum už víceméně hrál druhé housle, což se odrazilo na zmíněném turné. Daron se tedy naštval, obnovil projekt Scars On Broadway, přidal před něj své jméno a vydal druhé album „Dictator“ s materiálem určeným pro dříve domovskou kapelu.
Už první singl „Lives“ ukázal v plné kráse, že i bez Serjova vokálu je písnička skrz naskrz protkaná všemi proprietami, kterými se System of a Down proslavili – známé akordické postupy, taneční rytmus a exotikou nasáklé melodie. Bohužel kvality singlu už se drží pouze titulní skladba a nějaké fragmenty písniček. Albu totiž v druhé půlce povážlivě dochází dech a je poznat, že Malakianův rukopis je daleko přímočařejší než Tankianův zádumčivý umělecký projev, a to nechme stranou až polopatistické texty typu „Fighting, all your institutions. Starting a revolution.“ Sympatické je, že s určitou dávkou fantazie si ten Serjův charismatický hlas můžete domyslet a většina pasáží a dvojhlasů bylo okatě napsáno právě pro něj. To jsme ale ovšem zase na začátku, protože přesně takto Mezmerize/Hypnotize znělo – jakoby Serj byl na nahrávce pouhým hostujícím vokalistou.
Rock`n`rollové cítění a srdíčko Daronovi upřít nelze. Trochu horší už to je se samotným textovým podáním a hlasovým projevem, kde se jasně ukazují mezery, které by někdo jménem Serj Tankian mohl zalátat. „Dictator“ není špatné album, ale není ani tím albem, po kterém prahnou všichni fanoušci Systémů. Zkrátka a dobře tento materiál krásně ukázal, že Daron bez Serje a Serj bez Darona nejsou System of a Down. „Dictator“ je jen napodobeninou, nevybroušeným kamenem, jin bez jangu…a o to smutnější je, že lepší a kvalitnější nahrávku System of a Down již pravděpodobně nikdy neuslyšíme.
|
