Sedmý hřích mají za sebou němečtí Powerwolf. Ten aktuální, nazvaný „The Sacrament Of Sin“ sice svým způsobem jede v zajetých kolejích (ostatně, Powerwolf jsou instituce, u které nějaké zásadní zvraty by byly na škodu) , takže příznivci kapely dostanou to, co od kapely očekávají. Nicméně ty drobné nuance, které Powerwolf dokázali na své tvorbě změnit (respektive ke kterým je nejspíš posunul producent Jens Bogren) kapele ohromně svědčí a Powerwolf se tak dokázali vyhnout hrozbě toho, že pojedou na (sice velice výkonný, ale přece jen) setrvačník a je z toho jedno z jejich nejlepších (ne-li vůbec nejlepší) alb.
V čem je ta změna? Powerwolf jsou uvěřitelnější, jako by svou obvyklou bombastičnost a majestátnost (leckdy hraničící s nabubřelostí) dokázali ukrotit do velmi přirozených poloh, orchestrace slouží melodiím a nehrají jen na efekt a kapela se nebojí zajiskřit i v detailech (kterým aktuálně kraluje využití dud), její práce s melodiemi je tradičně extrémně chytlavá, využitím několika jazyků, či vlivem různých národnostních pramínků dokáže velmi kompaktní album docela razantně měnit náladu a výraz, a stejně tak Powerwolf obratně sází na desku několik jasných hitů, které mají obrovský potenciál rozhýbat masu pod pódiem.
Jako třeba klipovka (církev bude Powerwolf určitě velebit...) „Demons Are Girl`s Best Friend“ s velmi vydařeným strašidláckým zvukem kláves a výrazným chorálovým motivem, který strašně snadno leze do hlavy a ve kterém to (alespoň pro letošek] Powerwolf nandávají finským příšerkám Lordi na celé čáře, bohatýrštinou čpící skočná mašíren-marš skandovačka „Nightside Of Siberia“, či testosteronem natlakovaná akční „Venom Of Venus“ (aneb jak nejsilnější zbraně Sabaton plně využít k posílení obrazu svého). Tentokrát však mají Powerwolf sílu nejen u skladeb na první dobrou, ale i na těch řekněme nenápadnějších, jako je melancholická „Where The Wild Wolves Have Gone“ s plačtivým kytarovým sólem, která kombinuje nadýchanost, majestátnosti a emotivnost pro Powerwolf dosud nevídaným způsobem, dramatičnost naplno září z „Kiilers Of The Cross“, jejíž chrámová příchut je velmi šťavnatá, stejně jako u „Nightime Rebel“.
Tahle deska nemá slabé místo a je maximálně zábavná od začátku do konce. Ty, kteří Powerwolf už ze zásady nemají rádi, nezlomí, ale ty neutrální by mohla o parádní formě kapely snadno přesvědčit (o stávajících příznivcích samozřejmě nemluvě).
P.S. Chytrý tah Powerwolf udělali i na bonusovém disku - desítku vlkodlačích skladeb nahráli jejich stylově značně různorodí kolegové a byť některé z úprav jsou zajímavě svébytné, prakticky ve všech kouscích se ukázalo, jak je powerwolfí osobitost v podstatě nenapodobitelná.
|
