Už když vypouštěli vloni svou krátkometrážní prvotinu, slibovali rockeři Heroes Don`t Ask Why brzké pokračování v podobě dlouhohrajícího alba. No, rozdíl mezi jejich eponymním debutem a nedávno vydaným následovníkem „Sound Of A Broken Heart“ znamená z časového hlediska pouhé tři a čtvrt minuty (tedy přesně jednu skladbu) a z hlediska hudebního lze říct, že kluci klidně mohli tyto dvě nahrávky vydat jako jednu kolekci, „Sound Of A Broken Heart“ jede přesně v intencích „Heroes Don`t Ask Why“. Takže po necelé půlhodině budete mít v hlavě pevně zakousnutých pár hodně povedených melodií, které není potíž si podvědomě pohvizdovat, a duši orvanou až na dřeň od trvalého a působivého výronu emocí, se kterými umí čtveřice z finské Kokkoly mistrně zacházet.
A byť tentokrát jednoznačný válečný motiv na obalu alba vystřídal pocitově silnější útok na posluchačovu představivost a fantazii, ta nejpovedenější kombinace melodičnosti a žonglování s emocemi přijde v protiválečném songu „Wooden Box“ (velmi sugestivní název…), ve které plačtivost (podaná ovšem pro kapelu tak typicky civilním a neafektovaným způsobem) v hlase Jussiho Pajunpääho je společně s úvodním melodickým pohupováním a teskným vybrnkáváním neskutečně nakažlivá, aby v následné hudební i pocitové erupci kluci zněli velmi alarmujícím způsobem („What is the price of all this madness? People crying, seeking revenge, sons and daugher all learn, killing each other `till there`s no one left…“), přičemž střídáním tklivých a agresivních pasáží ještě víc zvyšují napětí. Snad jedinou novinkou, kterou „Sound Of A Broken Heart“ přináší, je skutečnost, že Heroes Don`t Ask Why umí vytěžit maximum i z pozitivnějších nálad, jak to předvádí v netradičně pojaté milostné „15th Of May“, která svým šlapavým tempem, velmi chytlavou melodií a nenápadnými, ale o to působivějšími klávesami (což je ostatně patrné u většiny písní) zlehka odkazuje na gotický rock (melodika trošku evokuje krajany To Die For, byť provedení je daleko střídmější a civilnější).
Kompletní sedmička skladeb dále staví na adrenalinové energičnosti (k dokonalosti dotažené v šlapavém kvapíku „Twisted Paradise“), na schopnosti vygradovat atmosféru (jako ideální příklad poslouží titulní skladba s vyhroceným melodickým refrénem), na muzikantské obratnosti (v kytarových sólech se občas odehrává podařená divočina), a především na pružném Pajunpääho hlasu, jeho nekonečném čarování s pocity a chytrých textech („It`s said: Treasure`s at the end of the rainbow, but I couldn`t even find Blackmore“ – „Blink Of An Eye“).
Jak zní zvuk zlomeného srdce? Jako velmi vydařená a našlapaná emoční rocková bouře s metalovým ocáskem.
|
