Je to pro hudební kariéru výhoda nebo nevýhoda, když je váš tatík velmi výraznou osobností hudební scény? V případě Dashe Coopera bych to viděl jednoznačně na první možnost. Co na tom, že stěží najdete nějaký článek, kde by nebyla zmínka o jeho příbuzenské vazbě na Alice Coopera (vlastním jménem Vincent Damon Furnier…), co na tom, že nejen vaše jméno, ale při trošce fantazie i název kapely tuhle spojitosti celkem jasně zdůrazňuje? Důležité je, že se snadno dostanete ke spolupráci s Davidem Elefssonem (Megadeth) a jeho labelem, že si zahrajete v předprogramu Mötley Crüe či Kiss, že není žádný problém mít na aktuální eponymní debutové desce příspěvek od vlastního taťky či od kytaristy Joea Perryho (Aerosmtih). A navíc, že k tomu neděláte úplně blbou muziku.
Ze které je cítit jednak to, že Dash má po taťkovi v krvi klasický rock, jednak to, že je přece jen jiná generace a chce ho dělat trochu jinak, moderněji a hruběji. Výsledkem je sloučenina, která sice zní současně, nicméně vytrvale dává vzpomenout na dobu, kdy se prakticky celá scéna hard rocková scéna snažila přizpůsobit vichřici ze Seattlu a zhrubla, ztěžkla, zhutněla a přitvrdila a je jedno, jestli ve výrazu CO-OP budete hledat Widowmaker nebo třeba i samotného Alice Coopera ze začátku tohoto století – hrubý, nátlakový a syrový základ a z něj vykukující krapet zakuklené melodie, které ten výraz zjemní jen natolik, aby nahodily pár háčků. Melodie, na kterých se rozhodně nebude dát nějak zlehka a bezstarostně klouzat, ale které si o pozornost spolehlivě řeknou, přičemž ty nejvýraznější Co-Op kompletně vystřílí v první polovině alba. V hrubé a zemité klipovce s těžkým a masivním riffem „N.O.W.“ Dash ukazuje, že některé pěvecké manýry a šikovnou práci s hlasem podědil, v následující uvolněnější (v kontextu alba) „Old Scratch“ s výrazně dunivou basou Dashův vyhrocený zpěv na moment odlehčuje příspěvek Alice Coopera, přímočará „Howl“ v rychlejší pasáží se alespoň na chvíli dokáže vysmeknout z robustního postoje a zní docela svižně i díky tvárnému Dashově hlasu, šlapavá „Desert Dreams“ s až tanečně lehkou rytmikou, vzdušnou melodií, hravou kytarou a suverénně ležérním zpěvem dotáhne ty uvolňující snahy do absolutna… a pak až na začouzenou a poměrně tajemnu „Sleep“ Co-Op hrají se stejnými kartami až do konce bez nějakého momentu překvapení a vlastně bez položky, která by vás mohla přitlouct k podlaze.
Co-op díky všem zmíněným plusům začínají oproti jiným kapelám slušných pár metrů před běžnou startovní čarou. Jejich debut není špatný, ale že by tu výhodu dokázali kdoví jak zužitkovat, to se říct nedá.
|
