Vyměníte-li v klasické metalové kapele zpěváka, který po dlouhých letech už může fungovat jako poznávací znamení, zpravidla se to neobejde bez kontroverzí a sáhodlouhých debat mezi fanoušky. Co však může nastat v případě, že hlas je základním stavebním kamenem a jeho výměnou sáhnete na samotnou podstatu kapely? Svérázní němečtí zpěváčci Van Canto se na svém sedmém albu poprvé ocitají bez jednoho ze zakladatelů, sólisty Philipa Dennise Schunkeho, kterého nahradil Hagen Hirschmann (a nutno připomenout, že do řad kapely se po dvouleté pauze vrátil i „basák“ Ingo Sterzinger, takže Van Canto mají aktuálně dvojnásobné basy). Na jednu stranu se tento krok může jevit jako určitá spása, protože prostor pro to, čím Van Canto se svým jedinečným stylem mohou ještě překvapit je značně omezený a v podstatě vytěžený. Na straně druhé, Hagen rozhodně není Schunkeho klonem, jeho hlas i styl zpěvu je docela silně odlišný a (jen doufám, že v tomto případě platí to rčení o zvyku a železné košili a časem tenhle pocit vyvane) sice možná pestřejší, ale daleko méně charismatický. A připočtěte k téhle výchozí pozici fakt, že drtivá většina (ale ono to v podstatě lze očekávat) nápadů a postupů, se kterými Van Canto na albu „Trust In Rust“ přichází, zní víc než povědomě a největší problém tohoto alba je nabíledni.
Když totiž Van Canto v úvodní „Back In the Lead“ vyjedou z těch x-krát využitých kolejí (do kterých na zbytku alba zase vklouznou zpátky) a vezmou to o něco syrověji, houževnatěji (a není to jen zásluha zaťatého a následně až přehnaně teatrálního Hirschmannova vokálu) a zbaví se své tradiční vzletné melodičnosti, tak se ta zemitost nějak nemůže rozjet a snad poprvé od debutového alba znějí Van Canto hodně upracovaně a neopracovaně. A vůbec jim to nesluší… Následující „Javelin“ už je z tradičnějšího těsta a právě tady v dialogu mezi elegantně uvolněnou Inge a obyčejným Hagenem je vidět, že ta živočišnost, která dříve mezi sólisty Van Canto jiskřila, se sice objeví, ale bude třeba ji hledat daleko obtížněji.
Mnohem snáz to jde v druhé polovině alba, z akční „Melody“ už konečně naplno vykukuje ta svěží hravost v melodii a zvrat do dramatického zvolnění s líně elegantním „barambum“ má tradiční sílu, stejně jako harmonie sborového brumenda a romantického hlasu Inge v „Neverland“, kterému sluší i maximálně civilní poloha Hagenova hlasu, tradiční vzletnost sálá i z étericky uvolněného „Darkest Days“. Snad poprvé v historii kapely se nedá říct, že by cover verze měly potenciál někomu vyrazit dech – helloweenovská „Ride The Sky“ postrádá tu originální dravou energii již v sólovém zpěvu, o „instrumentální“ pasáži nemluvě, elektrikářskou „Hells Bells“ a její úvodní napínavou náladu doslova zazdí Hagen Hirschmann svým excentrickým zpěvem, snažícím se za každou cenu přiblížit originálu (jasně, do kvalit tuzemské kvičící šmoulice Issové je naštěstí stále ještě nesmírně daleko…). Největším tahákem alba se tak stává obvyklá detailní propracovanost ostatních „nástrojů“, to, co se svými hlasy předvádí ostatní členové kapely je stále velmi osobité a živé.
Van Canto prostě vydali další porci svojí tradiční hudby. Pár věcí z „Trust In Rust“ určitě na koncertech oprávněně zazní a přitom řada fanoušků asi bude remcat (taky oprávněně) nad změnou u mikrofonu, která je hodně znát, ale není ještě natolik zlomová (ani do pozitivna ani do negativna), aby nějakým zásadním způsobem narušila rakkattaka svět, jenž však čím dál tím víc začíná jet na solidní setrvačník.
|
