Řekové si zřejmě řekli, že ortodoxních blackových spolků je dost, a tak se pustili do experimentování, jež ale přísně drží na uzdě. Historie řeckých Archemoron (název kapely v překladu znamená „počátek smrti“) se píše už od roku 1999, kdy kapela působila pod názvem Ancestor a hrála thrash/heavy. Jenomže uskupení pod stejným jménem bylo více, a tak se po vydání jednoho alba Řekové přejmenovali a pustili se do extrémnějších sfér. Byť se aktuální dvoudiskový počin „Year of the Harvester“ řadí do black metalu, mimožánrové vlivy jím cloumají o sto šest.
A není to jen o chození křížem krážem napříč mnoha metalovými poli (a nezabředlo se ani v jednom časovém bodě), ale je to také dlouhá stopáž pokořující desetiminutovou hranici hned ve čtyřech případech, která slibuje pro „Year of the Harvester“ poutavou epickou výpravnost. Tak třeba „Somewhere Beyond North“ zabrouzdává do floydovské psychedelie a chytře prolíná černý kov s klasickým heavy metalem, „Κωκυτός“ se prodírá thrashovou špinavostí, „Sisyphean Agos“ vzývá melodiku hardrockových riffů a předvádí téměř tříminutové sólování na dvou kytarách současně, zatímco moderní post-blackaře potěší ritualistická nálada v houpavější „Mother Sea“. Ovšem ani blackoví chladnožíznivci nepřijdou zkrátka, pro ně totiž Archemoron připravili experimentální „Nothing“ nebo snad úplně nejlepší kousek na albu „Clash of Denial“ s fantastickým vokálem, ovšem i v těch nejblackovatějších položkách se musíme smířit s tím, že nás Řekové vezmou na docela dlouhé heavíkové či progresivní výlety (na kapelu se za to ale rozhodně nezlobím). A závěrečná, do klidného tempa uložená „Those of the Suffering“ pro změnu přináší prožitky chmurněji založeným jedincům. Není to zajímavá paleta chutí? Přitom ve svém jádru jsou všechny skladby blackmetalové.
Třetí zářez v diskografii Archemoron představuje hodinu a dvacet minut dlouhé blackmetalové dvojalbum s mnoha kytarovými sóly a nečekanými zvraty, na němž ani jedna skladba zdaleka není jen o black metalu, ale jsou také o heavy metalu či thrash metalu (citelné vlivy přišly i odjinud), a proto má potenciál zaujmout fanoušky od těch nosících trička s Judas Priest přes příznivce raných Amon Amarth až po ty v hábitech Immortal. Heavíkáři si jen musí zvyknout na blackové screamy a jakmile se tak stane, zásadní problém mít s touto povedenou fošnou nebudou. Velmi dobrá práce.
|
