Němečtí Mob Rules jsou institucí, na kterou se dá spolehnout. Prakticky od okamžiku, kdy dali přednost propracovanosti a lehké přemýšlivosti před rychlostí má jejich příznivec jistotu, že s každým novým albem dostane porci velmi silných melodií, lehkých power-progových kliček i důkladně propracovaných detailů. Nic zásadního na téhle formuli nepřinesl ani fakt, že Mob Rules poprvé po dvanácti letech nechali svou devátou albovou položku „Beast Reborn“ zrát pouze rok a půl, stejně jako skutečnost, že po osmi letech došlo zase jednou ke změně v sestavě, když Mob Rules opustil předposlední pamětník začátků kapely, kytarista Matthias Mineur, kterého nahradil Sönke Janssen. Drobnou změnou, která vás za uši přece jen trochu popotáhne, je zjištění, že Mob Rules jsou v některých skladbách zpěvnější a přístupnější, snad dokonce až hitovější. Není to sice na škodu, ale stejně ty nejostřejší drápy zatíná kapela ve chvíli, kdy vsadí spíš na tajemnost, košatost a lehkou přemýšlivost s adrenalinovým nábojem. Tedy na zbraně, kterými vládli na předchozích dvou albech.
Z tohoto pohledu je jasným vrcholem desky výpravná „War Of Currents“. Více než osmiminutovou plochu dokázali Mob Rules napěchovat dramatickým dějem, jehož kořeny za povedeného využití smyčců, akustické kytary a vláčného zpěvu (hlasivky Klause Dirkse chytají až stevensovské zabarvení) sahají až kamsi do hájemství Savatage, takže nepřekvapí šikovná gradace, postupné zvyšování tlaku a zhutnění, divoké propracované kytarové sólo, nadýchané strhující sbory i jejich proplétání se sólovým zpěvem. To, že rozsáhlé kompozice Mob Rules dokonale svědčí, deklaruje i druhá nejdelší skladba „Revenant Of the Sea“. Je podobně vystavěná jako „War Of Currents“, byť je klidnější a o něco méně okázalá, ale hlavně sálá podmanivou dramatičností, lehkou výpravností a v tomto případě i velice hutným zvukovým základem. A vlastně když vezmeme jednu z těch nejsilnějších věcí, postavených především na vstřícné melodii (zde zdůrazněné zvonivými klávesami), tedy „Shores Ahead“, i do ní kluci dokáží propašovat rozjímavou pasáž, a z jasně nejchytlavějšího a nejzapamatovatelnějšího melodického refrénu v „Traveller In Time“ je zjevné, že i v momentech, kdy se Mob Rules přiklánějí k nekomplikované přitažlivosti, neztrácí úroveň. A platí to i asi o dvou až třech kouscích, které lze na letošním albu označit jako vyloženě obyčejné. To je důsledek toho, že se vám léta daří nepodlézat vysoko nastavenou laťku.
Nedělám si iluze, že by se Mob Rules touhle deskou mohli zbavit nálepky nedoceněné kapely, přece jen, pokud tuto skutečnost nezvrátily dva předcházející zářezy, s o ždibec průhlednější „Beast Reborn“ se tento status taky nezmění. Stejně však jako konstatování, že i devátý kousek v jejich diskografii se velmi, velmi dobře poslouchá.
|
