Už na dobu, kdy vyšlo album „Angels Never Die“, vzpomínala Doro jako na období, kdy vládnul grunge. A protože v období temna pro hard rock, kdy se drtivá většina interpretů této módě chtě nechtě přizpůsobovala, ani v nejmenším nepřekvapilo, že došlo i na Doro. K její cti nutno uznat, že nešla s davem a její páté sólové album sice šlo hodit do jednoho pytle s nálepkou „změna“, nicméně její cesta vedla přece jen jinudy. Byť se na na albu „Machine II Machine“ podílelo pár těch, kteří přiložili ruku k dílu i na desce minulé (zejména Jack Ponti coby producent a tentokrát i kytarista, stejně jako Dorotčin věrný souputník basák Nick Douglas), spolupráce s muzikanty i autory z jiných hudebních oblastí přinesla poměrně podivný experiment. Našlápnuto bylo až kamsi ke studenému industriálu, leccos si Doro nabrala z popu…, takže rytmika tentokrát docela tupě dusá, kytary jsou hodně hrubé a ztratily tu melodickou živost a typická melodika občas vyleze na povrch, ale spíš se pere s houževnatým a toporný základem. I textově se vaří z docela odlišných ingrediencí, texty se nejednou otírají o svět erotiky a sexu, ale celek sám o sobě se trápí ve zcela jiném, než erotickém dusnu.
Ve světle chladné industriálně rachotící pozvánky do povrchně neútulného dance clubu v úvodní „Tie Me Up“ (která alespoň v refrénu šťouchne do typické doro-melodiky), podobně laděné „Ceremony“ s výrazným refrénem, postupně klouzajícím (ostatně jako většina skladeb) do docela silné otravnosti (ve verzi od Die Krupps ještě silnější), zbytečně protahované „The Want“, či úplně prázdné „Welcome To The Tribe“ se skladby, reflektující Dorotčinu minulost (svižná „Don`t Mistake It For Love“, křehká „Desperately“, či tradiční německá položka „In Freiheit Stirbt Mein Herz“) stávají alespoň částečně záchranným ostrovem, i přes to, že na „klasických“ albech by jen těžko hrály vůdčí roli.
Nepřekvapí, že „Machine II Machine“ bylo pro metalové fanoušky šokem, sama Doro jej označila jako moderní metal, o kterém si ovšem byla vědoma, že se nemohl líbit všem starým příznivcům. Troufnu si tvrdit, že těch starých, které tahle deska neoslovila, byla velmi podstatná část a „Machine II Machine“ je praktickou ukázkou toho, jak devadesátá léta donutila řadu umělců v podstatě popřít svoje vlastní já a pustit se do hodně nepřirozených prostocviků. Jasně, mnohé zachrání Dorotčin hlas, který má svou typickou sílu a leckdy i emotivnost, ale nic to nezmění na tom, že Doro v podstatě ztratila kořeny, přitom nechytala trend, co zrovna letěl světem a navíc těch skladeb, které měly něco do sebe, bylo žalostně málo. Kombinace předem odsouzená k neúspěchu a s každým dalším poslechem čím dál tuc-tuc otravnější (jak probůh asi musela znít původní ještě nezmixovaná verze, která se nelíbila ani samotné Doro, takže se muselo nahrávat úplně nanovo…). Inu, jsou květiny, které prostě do jiné zahrady přesadit nelze…
|
