Rychleji a hlasitěji. Tak zní úvodní věta v promo materiálech propagujících novinku australských Black Majesty. S první části onoho sloganu se dá naprosto souhlasit. Rychlé kytary jsou hlavním hnacím pohonem této desky, jejíž obsah je proto možné označit jako power-speedmetalový. Se slůvkem „hlasitěji“ už situace není podobně jednoznačná. Přestože se opět zvučilo u Rolanda Grapowa, nepovedlo se tentokrát docílit povedeného soundu, který zdobí předešlé řadovky kapely. Těžko říct, co je toho příčinou, nicméně nedokonalý mix a mastering má velmi zásadní, chce se napsat až osudový dopad na celkové vyznění díla.
A je to opravdu škoda, protože po tvůrčí stránce se australská sestava (již bez českého hudebníka Pavla Konvalinky) vybičovala zřejmě k tomu nejlepšímu, čeho je – s ohledem na dosud vydané desky – schopna. Na albu nenajdeme vyloženě slabší skladbu, všechny naopak kypí nápaditostí a powermetalovou energií. Jádro písní tvoří sytá kytarová hra, do které není – až na výjimky - zvána klávesová aviváž. Dvanáctistrunné duo Janevski/Mohammed vyplňuje kompozice až po okraj, tradiční předností se pak stávají melodické vyhrávky a sóla, která jsou stejně řemeslně výtečná jako chytlavá. Dalším typickým aspektem v hudbě Black Majesty, tentokrát o něco méně pozitivním, jsou vokální linky, jež se dobře poslouchají, o nějaké průniky do nezapomenutelných sfér ale zase nejde. Díky nadupané instrumentaci a především charismatickému pěvci Johnu Cavalierovi, který tvoří jakýsi poznávací copyright kapely, to však není bůhvíjaký problém.
Nejlépe se do mysli vpíjí refrén kompozice „Something´s Going On“, jenž je chytře vystavěný, když vokální nabídku „dořeknou“ lákavé kytarové vrstvy. Vše se přitom odehrává v závodních tempech, z nichž pánové vyjedou do klidnějších zákoutí pouze výjimečně. Stane se tak kupříkladu v položce „Wars Greed“, na jejíž piánový úvod s hlubším Cavalierovým přednesem (který dokazuje, že mu tato poloha náramně sedne) se brzy připojí svižnější rytmy a nakonec – v rámci výborné gradace – opět speedmetalová katarze. Mezi další vrcholy díla patří „Always Running“ a „Lonely" (ta sóla!), případně závěrečný kus „Reach Into Darkness“.
Co je to však platné, když veškeré kladné body snižuje zvuková produkce. Ta jednak není úplně hlasitá, jak zmiňuje výše uvedená firemní hláška, hlavně však působí podivně roztříštěným dojmem, a to zejména v případě bicích. Za optimálních okolností mohlo jít o jednu z prozatím nejlepších žánrových nahrávek roku a dost možná i vrchol celé metalografie kapely, dobrý sound navíc mohl do určité míry zamaskovat menší podíl hudební osobitosti, eventuálně postupné splývavosti. Takhle jsou zmíněné věci ještě umocněny a základní potenciál samotné hudby je zbytečně oloupen o svoji velkou část.
|
