Není mnoho kapel, které zanechaly v srdcích posluchačů nesmazatelný otisk. Častokrát přitom nejde o všeobecně známá jména, ale o spolky malé a dnes již skoro zapomenuté. Švédové Supreme Majesty sice oficiálně nezanikli, ještě v roce 2016 se na jejich facebookových stránkách objevuje zmínka o koncertování, nicméně studiové mlčení se povážlivě protahuje, přičemž letos již dosáhlo dlouhých třinácti let. Tato doba je nepříjemná zejména pro tu část fanoušků, kterým se písně kapely zaryly hluboko do myslí a nikoli výjimečně právě i do srdeční oblasti. Mnoho z nich se pak shodne na tom, že hudba Supreme Majesty má specifické a jen těžko odolatelné kouzlo.
Snad je to dáno žánrovou neuchopitelností, která nedává možnost spoutat produkci kapely těsným stylovým označením, jež by jenom nepatřičným způsobem odvádělo pozornost od faktické svobodomyslnosti písní švédské kapely. Přesto se o něco takového z důvodu lepšího přiblížení autorských point pokusím, obecně však platí, že by si při poslechu měli přijít na své jak příznivci osmdesátkového hard rocku, tak fandové vzletné powermetalové tvorby. Anebo ještě zkráceněji: pokud máte rádi nasládlé, avšak nikoli hloupě vystavěné rock-metalové melodie, jste v případě Supreme Majesty na správné adrese.
A to vše navzdory skutečnosti, že za vznikem této jedinečné party stojí hudebníci, jejichž původním stylem byl death metal. Nejprve dali hlavy dohromady kytaristé Chrille Andersson, Rille Svensson a bicmen Bartek Nalezinski ze smečky Mortum. Psal se rok 1999 a k trojici hudebníků se brzy přidal basák Daniel Andersson z ještě brutálnějšího spolku Non-Serviam. Když však zkrachoval label Invasion Records, který obě party spojoval, rozhodli se pánové pro odlišné stylové zaměření, přičemž Daniel Andersson nepopírá, že za tím pravděpodobně stojí náhlý úspěch jejich krajanů Hammerfall, kteří debutem „Glory To The Brave“ obnovili zájem o heavy metal. I díky tomu tedy vznikají Supreme Majesty, jež po příchodu zpěváka Rikarda Larssona vydávají EP „Divine Enigma“ se čtyřmi skladbami, včetně počinku „Die In A Dream“, jehož nová úprava se později objevila na albu „Elements Of Creation“. Největší zlom ale nastal ve chvíli, kdy vokalistu Rikarda – jenž přestal jevit o kapelu zájem - nahradil v roce 2000 jistý Joakim Olsson. Je to právě Tempestovsky „mazlivý“ charakter Olssonova hrdla, který zásadním způsobem přispěl k osobitému vyznění budoucích písní. Když se pak na bicí stolici uvelebil nový hráč Jocke Unger, přípravy debutové desky mohly vypuknout naplno.
Studiové session k albu „Tales of a Tragic Kingdom“ trvalo čtrnáct dní a vše bylo hotové již během roku 2000. K vydání ale došlo až v květnu roku 2001, jelikož původní label Loud´n´Proud zkrachoval, přestal s kapelou komunikovat a bylo proto nutné hledat nové marketingové zastání. Dlouho se nic nedělo a muzikanti se cítili čím dál více frustrovaní, až se podařilo domluvit s německou firmou Massacre Records a deska mohla konečně vyjít. Největší síla nahrávky spočívá v její první polovině, ve které se tyčí několik nezapomenutelných hitů kapely. Hymnické fanfáry vítající do úvodního songu „Strike Like Thunder“ okamžitě vtáhnou, šlapavé tempo, vyklidněná mezihra, vokální nástavba, parádně zaoblené sólo a refrén s příchutí melancholie pak výborný dojem jenom potvrdí. Navazující „Not Of This World“ vystoupá ještě o kousek výš, když na rychlém tempu vrství samo-poslouchací motivy v čele s dalším skvostným refrénem. Kvalitativní koeficient alba je v tu chvíli vytlačený na maximum, nálada pak nijak zvlášť neupadne ani v krásně vygradované heavy-rockovce „Towards The Northern Star“, ani v – již čistě nemetalově pojaté - skladbě „Forever I´II Be“. Dynamické kytarové téma uvozuje parádu „Let It Go“, jejímž vnitřkem prostoupí synthpopové klávesy, svižné sloky, sladké vyhrávky i šmrncovní refrén a o vrcholu číslo tři je jasně rozhodnuto.
Druhá část nahrávky přece jenom zavane větší obyčejností, ať už jde o orientem načichlý kus „Queen Of Egypt“, tak o baladický opus „Eye Of The Storm“. Nejlépe si v dané polovině vede počinek „Supreme Majesty“, jenž zaujme osmdesátkovými dotyky AOR, hymnicko-šlapavou aurou nebo poutavě zrychlenými úseky, což stejně tak "zachraňuje" song „Keeper Of The Dead", který jinak naráží na hrubě nezábavný refrén (nakonec nutno zmínit i krapet horší sound, jenž se producentovi Frederiku Nordströmovi podařilo vyladit až na navazujícím počinu „Danger"). Pozitivní dojmy z tohoto alba každopádně jasně převládají. Největší síla tkví v jeho jedinečně optimistickém náboji a melodiích sjízdných jako bobová dráha a tobogán dohromady. Když posloucháte Supreme Majesty, jakoby jste tím dávali automaticky najevo, že máte rádi život a že si aktivně hledáte prostředky k jeho užití. Což není vůbec zanedbatelná výpovědní hodnota. Ať už o vás, nebo o albu samotném.
|
