Budeme-li hledat něco pozitivního na tvorbě metalové královny na přelomu dekády a v druhé polovině devadesátých let, bude nejsnazší se opřít o konstatování, že Doro nezůstala stát na místě, nepřizpůsobila se trendu a snažila se najít svoji vlastní cestu. Že to úplně nefungovalo v prvním kole, bylo už jasné, že to nebude fungovat ani v kole druhém se ukázalo o tři roky později s albem „Love Me In Black“. Doro i po letech žehrá na období, kdy po ní vydavatelské firmy nechtěli nic jiného než grunge a odmítaly si byť jen poslechnout materiály z jiného ranku, přes to občas můžete narazit na nadšení z toho, jak byla zpěvačka odvážná a nadčasová, ale ruku na srdce, přirozeností a uvěřitelností se ani album „Love Me In Black“ do dějin rozhodně nezapíše.
Doro na něm sází na téměř všudypřítomné samply, leckdy až tupoidně neměnné dusavé tempo, mašinkami zkreslený hlas a její příklon k industriálu je ještě výraznější než minule (ostatně účast Christophera Lietze a Jürgena Englera z Die Krupps, kteří mají na svědomí nástroje téměř v polovině skladeb, je dostatečně výmluvná). Není sporu o tom, že svým hlasem dokáže Doro kouzlit i v současnosti, natož v době před dvaceti lety, kdy „Love Me In Black“ vznikalo, nicméně (a teď ze mě mluví zakonzervovaný příznivec hard rocku, jemuž až extrémně nepřirozené zvraty zpravidla nechutnají) ne vždy se hlavou podaří zeď prorazit a z „Love Me In Black“ sice o něco méně, než z alba minulého, ale přece jen čpí pocit, že Doro se za každou cenu přizpůsobuje požadavkům doby, nikoliv vlastní přirozenosti. Jako nejlepší příklad berte úvodní agresivně pichlavou „Do You Like It“ přecpanou samply a skákavě štěkaným refrénem, který ještě víc odosobňuje podivně chrastivý zvuk, následující nezáživně brutální „Brutal And Effective“ s prapodivnými zvuky, hutně udusaným spodkem, a …, a…, výčet neskousnutelných písní (a v tomto případě můžeme odhlédnout i od faktu, že historické kořeny jsou zcela nemilosrdně vyrvány a zapomenuty) je hodně dlouhý. Záchranou alba jsou momenty, kdy Doro upustí od křečovitě agresivního výrazu a zvolní v nasazení i tempu.
Na její balady se dalo prakticky vždy spolehnout, a i když je pojme v moderním (počítačovém) duchu, jako titulní „Love Me In Black“, v jejímž vypjatějším refrénu svítí ta tradiční Dorotčina vášeň, může být i dobře, z chrastivého balastu jednoznačně vyčnívá i (a jsme zase u toho, co jde Dorotce nejlépe a v čem je nenapodobitelná a bezprostřední) pomalá „Tausend Mal Gelebt“ se vzrušeným refrénem a s emotivně sólující (byť trochu utopenou) kytarou. Že však ani pomalá tempa tentokrát nepřesvědčí stoprocentně, předvede sladce popíková „ I Want You Back“. V podstatě poslední možnou spásu v podobě předělávky od Heart „Barracuda“ ta snaha o modernu také docela intenzivně zabíjí.
Jen velmi obtížně stravitelné album (pro příznivce starých časů asi zcela nepoživatelné). Naštěstí se svět zase pomalu vracel do normálu a tak se otevíral prostor pro Dorotčinu přirozenost. V případě metalové královny to již bylo sakra zapotřebí, ani její nezpochybnitelná schopnost dobře zpívat nemohla spasit další šlápnutí přes bludný kořen.
|
