Pomalu se začaly vracet staré časy. Jasně, dvakrát do stejné řeky nevstoupíš a tak přelom století zachytil Doro v trochu zvláštním rozpoložení. Šesté sólové album „Calling The Wild“ je odrazem období, kdy Doro ve své kariéře asi nejvíc tápala v tom, kam se vlastně vydat. Na „Volání divočiny“ je zřejmé, že Doro má chuť se vrátit ke kořenům, přitom ale jako by se nechtěla úplně zpronevěřit posledním dvěma experimentálním albům a tak se tyhle dvě polohy tak nějak bezútěšně prolínají celým albem. Když vezmete seznam muzikantů, kteří kývli Dorotce na spolupráci, máme v ruce jednu z nejblyštivějších sestav, která se kdy na albu Doro objevila – Lemmy Kilmister, Bob Kulick, Eric Singer, Slash, Al Pitrelli, již tradičně Jürgen Engler, Chris Lietz a Nick Douglas…, jenže co je platný seznam slavných jmen, když albu chybí to, co zdobilo všechny předchozí (byť třeba nepovedené) nahrávky? Odvaha. „Calling The Wild“ ve většině položek zní tak, jako by se Doro bála někoho podráždit, jako by si to nechtěla s nikým rozházet, jako by i při hře na jistotu byla víc opatrná, než je nezbytně nutné, seznam osob, u jejichž jména se objeví poznámka produkce se snad nedá na dvou rukách spočítat (poprvé se na této činnosti podílela i sama zpěvačka), takže se můžete leckdy potýkat s nesoudržností tohoto alba a navíc Doro a její tým ani neměli kdovíjak jiskřivou kompoziční formu, takže vybrat z patnáctky písní nějakou výraznější, která by dokázala naplno strhnout, se jeví jako hodně náročný úkol.
Kandidátem na tuto položku by se mohla stát úvodní chrastivá „Kiss Me Like A Cobra“, která v sobě nezapře zpěvaččinu touhu vrátit se ke kořenům, stejně jako fakt, že producentsky je pod skladbou opět podepsána dvojice z Die Krupps. Píseň však lze (a zdaleka ne na téhle desce naposledy) charakterizovat jakousi absencí energie, kterou Doro dosud oplývala i v těch nejtěžších časech a tento fakt nezmění ani krátkodobé hlasové vzepětí v refrénu. Takže se hitem nestala. Halekací „Burn It Up“ s vyřvávacím sloganem a hučícími sbory celkem okatě těží z potenciálu chytlavosti „All We Are“, ale strašně rychle se vyčerpá a ani tady se vrchol nekoná. Z „White Wedding“ Billyho Idola se Dorotce podaří setřít tu ležérní přezíravou vokální jedovatost, takže skladba zní hodně sterilně, i tak je kupodivu možno ji počítat k tomu silnějšímu, co „Calling The Wild“ přináší (to opět poukazuje na aktuálně slabší skladatelskou formu). Alespoň že atmosféru motorheadovské „Love Me Forever“ se podařilo zachovat.
Tentokrát se kdovíjak účinně nestřílí ani při baladách, snad jen první z nich, extrémně klišovitá „Give Me A Reason“ potvrdí, že Doro neztratila nic ze své schopnosti posluchače dojmout, za to závěrečné poděkování „Danke“ působí víc než prvoplánovitě. A tak nakonec nejvýraznější doporučení směřuje k syrově pulsující „Now Or Never“ s výbornou Slashovou kytarou.
Tímhle albem Doro zastavila komerční propad, který (vcelku přirozeně) se v posledních šesti letech prohluboval a „Calling The Wild“ dávalo naději na to, že by se prodeje mohly zase začít šplhat k zajímavějším číslům z doby „Angels Never Die“. A dokonce znamenalo pro Doro i splnění přání opět vyrazit koncertovat za oceán (kde mimochodem album „Calling The Wild“ vyšlo v hodně pozměněné podobě oproti verzi v domovské Evropě) a rovnou po boku Ronnieho Jamese Dia. Pro tuhle nahrávku se ideálně hodí pojem kompromis (prakticky na všech frontách, dle zpěvačky však byl pozitivní) a jelikož to Doro aktuálně hraje někam do území nikoho mezi tradiční kořeny a experimentální bádání, je tahle poměrně sterilní, mdlá a občas až bázlivá deska nejobyčejnější a asi i nejobtížněji uvěřitelnou položkou v diskografii Doro.
|
