Při recenzi na druhou studiovku „Love Catastrophe“ řeckých rockových melodiků Outloud jsem se rozplýval nadšením. Při poslechu třetí fošny „Let´s Get Serious“ jsem byl jako u vytržení, když se z repráků začala linout ústřední melodie písně „I Was So Blind“, což je hit jako prase a jedna z mých nejoblíbenějších skladeb vůbec. Je ovšem pravda, že z celkového pohledu byl na daném albu o něco menší počet automaticky chytlavých kousků. A obávám se, že tento neblahý trend do jisté míry pokračuje také na novince „Virtual Hero Society“...
...ačkoli leccos ještě pořád zachraňují trvalé přednosti této kapely, mezi které patří skvělý zpěvák Chandler Mogel a známý kytarista Bob Katsionis (Firewind), jenž zvládá nástroj s obdivuhodnou lehkostí, stejně tak zvuková produkce je opět mistrovská. Jenže tyto hodnoty se dostávají malinko na vedlejší kolej, která se tentokrát vzdaluje od lesku žánrové metropole a míří kamsi na její předměstí. Několika zajímavými zastávkami sice profrčíme, jejich kompoziční architektura jakoby ale pouze připomínala slávu dřívějších dnů (někdy i doslovnou melodickou citací - viz sloky v "My Promise").
A je to právě pocit jakési řemeslnosti (jakkoli precizně odvedené), který nedovoluje plnohodnotné ponoření do hudebního dění, což se úplně nejvíce týká songů s méně chytlavými refrény, které jsou v daném žánru alfou a omegou úspěchu (především dvojice „Fools´ Train" a „Virtual Heroes"). V ostatních případech není až tak zle, skladby jako „I Am The One“, „World-Go-Round" (s nápaditým využitím saxofonu), „Borrowed Time“ a „…And I Tried“ mají nemalý šmrnc a pořád se dobře poslouchají, člověk se ale přesto nedokáže dvakrát odvázat při pomyšlení, že to, co je na této desce vrcholné, dříve patřilo mezi běžný standard a rutinu, navíc odvedenou s uvěřitelnějším zápalem a vášní.
|
