Ze své ponuré dílny Asthâghul vyhazuje jednu fošnu za druhou. Vždyť to bylo teprve letos v lednu, kdy se album „Pandæmorthium (Forbidden Formulas to Awaken the Blind Sovereigns of Nothingness)“ blýsklo parádním, apokalypticky laděným blackened death metalem a již se na nás valí další nálož. Oproti doposud vydaným dvěma deskám byl té nové přiřazen podstatně kratší název a od té předchozí se také zkrátila stopáž (ač deska stále patří k těm delším). Obsahově se na „Inhüma" snoubila hororová mlhovina apokalyptického tajemna z „Pandæmorthium“ s romantickou melodií debutového alba „Mystic Echo from a Funeral Dimension“, čímž se vybudovalo pevnější pouto s černým kovem.
„Inhüma“ pokračuje po té samé cestě, jakou vyšlapalo „Pandæmorthium“. Jedná se tedy o nekompromisní jízdu, která devastuje naprosto vše kolem sebe. Co do produkce a celkového zpracování se z diskografického trojlístku "Inhüma“ jeví jako počin nejvyspělejší. (Ne)posvátné francouzské zlo a chaos jsou zde zastoupeny v míře více než uspokojivé. Nabroušené vokály štěkají a koušou jako hodně rozzuřený německý ovčák a paličky létají tak rychle, že je není snadné zahlédnout. A na druhé straně stojí (žánru věrná jako labuť svému protějšku) kytara, jež ctí blackmetalové pořádky a kreslí melodie v pomalejším tempu, zlověstně bublá či jako ostrá žiletka nemilosrdně projíždí žilami. Avšak pozor na položku „Dramath Ürh“, s ní totiž album rapidně promění výraz ve tváři, černý kov na sebe vezme melodickou podobu a zvukový prostor dostane daleko pozitivnější zabarvení. Bez obav, náhlá změna nebude trvat věčně. Zanedlouho se do toho začne zase pěkně řezat a zase se bude rozsévat zlo.
Předchozí deska neustále přebruslovala mezi deathem a blackem – neustále přepínala mezi hlubokým murmurem, odlidštěným řevem, okultními hlasy a tajemnými šeptajícími growly, kdežto novinka se víceméně pořád drží agresivního kousání.
Na druhou stranu je velkým překvapením strhující hra na housle, což samozřejmě není v black metalu úplně věc neobvyklá. Většinou se jí však využívá pro klidnější romantické vyhrávky, jenže Asthâghul houslím věnoval roli kytary a zrovna je nešetřil. Horkokrevné hoblování smyčcem za poslech stojí (a schválně neprozradím, kde na albu se tak děje, neboť „Inhüma“ je neroztrhatelná koncepce).
„Inhüma“ ponořila Esoctrilihum hlouběji do black metalu, instrumentální zdatnost posunula výše, více se zaměřila na práci na strunách a přinesla hoblování houslí. Snížila se však vokální pestrost a také se vytratila určitá živelnost. „Inhüma“ je dozajista velice ambiciózní počin, který bude zajímat kupříkladu příznivce krajanů Aosoth (a u kterého opět zůstává rozum stát nad tím, že takové dílo dokáže vytvořit pouze jedna bytost), avšak zásadnější krok a cennější počínání v éře tohoto francouzského projektu spatřuji v okultnějším předchůdci „Pandæmorthium“.
|
