Možná jsou mezi vámi tací, kteří pamatují vydání Straťácké kompilace „Intermission“ v roce 2001. To přineslo jisté zpestření metalografie finské kapely, když seskupilo několik bonusových a jinak raritních skladeb z předešlého období. A právě na tuto kolekci letos navazuje druhý díl, u kterého možná někoho napadne, že jde o poněkud zbytečný počin v době internetu, kde pojmy jako „exkluzivní“ pozbývají svého významu. Finští hudebníci si toho ovšem byli dobře vědomi a k tvorbě této desky rozhodně nepřistoupili ledabyle, když playlist dále zaplnili trojicí zbrusu nových skladeb a navíc přidali čtyři orchestrální verze písní „Fantasy“, „Shine It The Dark“, „Unbreakable“ a „Winter Skies“.
Osobně v tomto albu vidím nemalý přínos. Jeho obsah znamená průlet několika obdobími kapely (pět songů ještě nabubnoval Jörg Michael) a má tedy potenciál krom zajímavé retrospekce oslovit jak fanoušky původní „zlaté“ tvorby, tak příznivce moderněji pojaté post-Tolkkiovské éry. Kolekce je přitom smíchána s citem, jednotlivé časové etapy se kompozičně nevylučují, naopak do sebe zapadají s až nečekanou přirozeností (včetně zvuku - přestože ten není úplně ideální). Některé ze starších písní jsem navíc neznal (a pokud jsem mohl sledovat, nebyly k dohledání ani na YouTube), u jiných jsem rád za jejich znovuoživení a připomenutí jejich silného melody-appealu.
Trojici nových skladeb hledejme pod názvy „Enigma“, „Burn Me Down“ a „Oblivion“. V nich se autoři vracejí k postupům prezentovaných na deskách „Elysium“ a „Nemesis“, tedy k pečlivě budované struktuře s moderními riffy a sytými orchestracemi, které zhutňují epický feeling jednotlivých písní. Dynamiku dvojice „Enigma“ a „Burn Me Down“ variuje valivá hutnost kusu „Oblivion“, vše přitom dokazuje neutuchající skladatelskou invenci, což dává dobrý důvod pro vyhlížení plnohodnotné studiové novinky. Také starší skladby nabízejí tempovou variabilitu, dokonce ještě širší. K poslechu budou sondy do méně přístupné autorské strategie, což se týká zejména dvojice ze sběratelské edice alba „Elysium“, tedy písní „Hallowed“ a „Last Shore“. První v pomalém rytmickém pochodu evokuje nástup havířů na šichtu v propršeném pondělím ránu, jde o jakési pocitové napojení se na žílu kusů jako „Babylon“ (album „Episode“), což se týká i druhé jmenované skladby s postupně podmaňujícím valčíkovým tempem či dětským sborem popěvujícím melancholické „Agnus Dei“, přičemž tyto kompozice fungují zejména jako protipól méně temnému zbytku playlistu.
Sborový majestát v položce „Hunter“ doprovodí svižná rytmika a s tím automaticky spojený vyšší náboj písně, což ještě v silnější míře sedne na počinek „Fireborn“ (a naopak v o něco menší na zřejmě nejslabší příspěvek „Second Sight“). Nepřijdeme ani o propojení s původní rychlo-melodickou podstatou kapely, a to díky skladbám „Giants“, „Kill With Fire“, v níž doslova řádí Jens Johansson se svými neoklasickými a nádhernými barokními motivy, třešničku na speedmetalovém dortu pak tvoří jízda „Castaway“ s rozjezdem ala „Black Diamond“ a hlavně s dokonalým, sborově zmohutněným a v závěru slastně zopakovaným refrénem. Čistě akustická balada „Old Man And The Sea“ pak znamená povedené přehoupnutí mezi výběrovou částí alba k jeho orchestrálně pojatému dovětku.
V něm si pánové se čtveřicí výše zmíněných kompozic vyloženě vyhráli, mnohdy ku prospěchu věci, jindy méně (obecná výtka každopádně míří k "8bitově" znějícím bicím). Kousky „Fantasy“ a „Unbreakable“ víckrát slyšet nemusím, naopak k dvojici „Shine In The Dark“ (působivá práce se smyčci a vokály) a „Winter Skies“ (mimořádně jímavé symfo/akustické sólo) se občas rád vrátím. A opětovný poslech si zaslouží celé album, které znamená atraktivně sestavenou kolekci dřívějších i nových kompozic, která spolehlivě a hlavně důstojně vyplňuje mezeru mezi klasickými řadovkami kapely.
|
