BASTARDIZER - Dawn Of Domination
I když by se to mohlo zdát, smečka Bastardizer nemá nic společného s odpůrci baviče Zdeňka Izera. Jde o australskou partu, která drhne tzv. blackened thrash. To dnes dělá kde kdo, i proto ale můžeme pozorovat, že není až tak lehké odvést kvalitní a dobře poslouchatelnou práci. Australané nicméně tuto výzvu zvládli a na své druhé studiovce nabízejí vysokojakostní porci zmíněného stylu. Titulní intro je potutelně zavádějící, když by jeho melodický obsah mohl uvádět libovolné powermetalové album. S nástupem skladby „A Dose Of Vengeance“ se ale stane zvláštní věc. Repráky se začnou barvit doruda a do nosů začne vnikat smrad z páleného materiálu. Takovou moc (ok, téměř takovou) mají blackové vichry, rychlá instrumentace a démonický vokál, který daná kompozice nabízí. Další kousky ještě nabírají na síle, tempa se přelévají ze zlověstně se táhnoucích do nekompromisních rytmických náletů, ke slovu se kromě thrashe a blacku čím dál citelněji hlásí punk. Skladby hýří nábojem, ale také hravostí, která dokazuje dobré rozpoložení uvnitř kapely. Vály jako „Demons Unleashed“ či „Up The Ante“ smrdí staromilskou sírou na sto honů (ozvuky raného Slayeru jsou evidentní), na rohatou špici nahrávky lze napíchnout songy „Death Cult“, „Whiskey´ til Death“, „Midnight In Hell“ nebo „Unholy Allegiance", které posluchače rozdrtí jako kleště vlašský ořech. Tohle dílo zkrátka nemá mnoho slabin (snad jen stopáž mohla být o pět až deset minut kratší) a mohutným řevem k sobě přivolává všechny milovníky černě zuhelnatělého thrash´n´rollu.
7,5/10
YouTube ukázka - Midnight In Hell
CONOPED - Všechno tě drtí!
Na novince strakonických Conoped probíhá - pro mě osobně vždy vítané - žánrové prolnutí, kdy punku na záda citelně funí metal a naopak (pravda, první varianta je v jisté přesile). Titulka začíná riffem, který by se dal označit jako „Motörhead punk“, což je hned na úvod dobré znamení. Stejně tak potěší výborný sound (z dílny Honzy Kapáka) a hlavně tah dané skladby. Ta nemá ani minutu, u podobné hudby je však střídmá stopáž ideální, což evidentně pochopili i sami hudebníci, když doposud vydávali pouze krátké nahrávky, přičemž aktuální „Všechno tě drtí!“ není výjimkou. Na druhou stranu desetiminutová hrací doba působí přece jenom malinko úzkostlivě, dva tři kousky navíc by určitě neuškodily, zvlášť když jde pánům daný styl velmi dobře od ruky. Osobně si nejvíc užívám rytmicky vytuněné pasáže, kdy se nevymýšlí nic složitého a hlavním cílem je přímý útok na posluchačův solar. Jako balzám v tomto ohledu působí song „4“ s bestiálním nástupem, ale i melodickým vlněním, které účinným způsobem kypří základové kytary. Thrashově nejvydatnější porci nabídne „Bezvýchodná situace“, nejambiciózněji vyznívá „Lež“ s typickým sociálně kritickým textem, celkově však mezi skladbami nejsou zásadní rozdíly, všechny slušně odsýpají, jedinou výhradu mám k občasné repetici vokálních úseků, které jemně nabourávají dynamiku písní. Jinak ale parta Conoped ví, co dělá, a pokud na ni kápnete na nějakém koncertu, její muzika vám dá pádný důvod k rozpoutání automatického a živelného pogování.
7/10
HOME STYLE SURGERY - Trauma Gallery
Při čtení názvu této kapely, potažmo titulu její novinky se v mysli začnou vynořovat horory z podžánru hixploitation ve stylu Hory mají oči nebo Pach smrti. Jakkoli nedojde na řezničinu à la Exhuman, Haemorrhage či jiných grindových spolků, nic sluníčkového se zde vskutku odehrávat nebude. Přítomen bude i prvek čehosi nepříjemného a špinavého (asi jako když někdo provádí "home style surgery"). Finská kapela takového dojmu dosahuje formou neučesaných rytmických zvratů a různorodých vokálních přístupů (dojde i na growling), které leckdy navozují psychedelický feeling (trochu jako Kocábovy haluze v Pražském výběru). Na dané skladby (zejména „Explore The Dimensions“, „Sachiko Ever After“ a „The Red Ripper Case“) lze snadno pohlížet jako na progresivní thrash, průnik do nich je ale kvůli chaotickým a méně přehledným postupům náročnou záležitostí. Pánové se však zároveň uchylují k žánrově soustředěnějším úsekům, kdy na sebe vrství hladké riffové pasáže, přičemž se jim nejednou podaří dosáhnout velmi návykového účinku. Dobré okamžiky nabídne kus „Verge Of Confrontation“, stejně jako závěrečný titulní song, který na bezmála 10minutové ploše přináší energickou jízdu s vícežánrovým přesahem, vrcholem se pak stává kompozice „Atomosophobia“, což je prvotřídní thrashmetalové představení, ve kterém pánové vypouštějí jeden ďábelský riff za druhým, k tomu přidávají technickou zručnost a smysl pro dramatickou gradaci. Rozmanitost alba díky tomu získává další rozměr, celkově pak tvorba Finů nabízí osobitou alternativu pro všechny, kteří vítají naboření – avšak zároveň ne úplné popření - schémat a repetičních žánrových postupů.
6,5/10
YouTube ukázka - The Red Ripper Case
|
