HELION PRIME - Terror Of The Cybernetic Space Monster
Mezi debutem Amíků Helion Prime, který vyšel před dvěma lety, a letošním příspěvkem došlo k několika zásadnějším změnám. Tou největší je výměna vokalistky Kayly Dixon za kyperského pěvce Sozose Michaela, který se stal trefou do černého. Sozosovy kvality jsou nesporné, čehož si je dobře vědom zbytek osazenstva kapely, který mu jde naproti, nadbíhá mu a přenechává výrazný prostor pro vokální vyjádření. Kyperský zpěvák toho plně využívá a jeho linky tvoří jakýsi mikrosvět uvnitř hudebního těla této desky. Nejde přitom o prvoplánově vlezlé struktury, ale rozvážně tažené a budované vokály. Jejich navrstvení pak až překvapivě silně evokuje postupy německých Blind Guardian, hudebně se však přesouváme na více modernistickou plochu (výjimkou není ani náznak nu-metalových prvků). Příjemné intro „Failed Hypothesis“ vyluzuje vesmírně éterické zvuky, obsah navazující písně „A King Is Born“ pak přijde s výše popsanou strategií, ve které dominují zpěvy, jež se hladce svážejí po instrumentálních hranách. Ne vždy ovšem dané postupy secvaknou s potřebnou chytlavostí, např. kusy „Atlas Obscura“ a „Silent Skies“ nemají příliš co nabídnout. Pocitovka „Spectrum“ oproti tomu zaujme vkusně vedenými rytmy, které se silně vpíjí pod kůži (a při závěrečných popěvcích už tam trvale trůní), v songu „Urth“ se pak hudebníci odpoutají od moderních škatulek a svoji energii věnují přímé powermetalové jízdě s pěknými vyhrávkami a celkově nemalým žánrovým tahem. I tato poloha Amíkům svědčí, víceméně povedenou desku ale značně relativizuje závěrečná titulní ambice. Téměř osmnáctiminutový příspěvek sice zdobí působivý start s následným šlapavým rozjezdem ala Iced Earth, pak se do sebe ovšem zacyklí ne úplně vyrovnané motivy, navíc nevyšlo hostování pěnice Brittney Hayes, která sice září u domovských Unleash The Archers, zde jí však některé z nabízených linek dvakrát nesedly. Většinu dalších písní je ale možné dávat repetitivně, složitější stavba některých z nich po tom dokonce vyloženě volá, což většinou bývá dobrým znamením (a zde tomu tak většinou opravdu je).
6,5/10
YouTube ukázka - Silent Skies
GYZE - The Rising Dragon
Někdo by mohl namítnout, že Japonci Gyze tak úplně nepatří do tohoto seriálu, když oficiálně hrají melodický death. Nicméně powermetalový element byl u nich vždy nezanedbatelný, a to zejména v kytarové hře, stavbě vyhrávek i sól nebo v melancholickém klenutí, jež dokonce nejednou evokovalo mistrovství Tima Tolkkiho (ex-Stratovarius). Právě z toho důvodu mě japonské trio dlouhodobě přitahuje, minout jsem proto nemohl ani letošní EP „The Rising Dragon“. Radost z jeho vydání ale hned krotil pohled na playlist, kde se titulní skladba objevuje v trojnásobné variantě, což by bylo hodně i v případě, že by šlo o vyložený skladatelský klenot. To ale není případ dané písně, které určité kvality neschází, k nejlepším momentům kapely má ale daleko a je jedno, jestli jde o verzi základní, instrumentální nebo s hostujícím Marcem Hudsonem z Dragonforce. Jeho jméno sice láká, jde však spíše o marketingový trik, Marc v podstatě nemá co předvést, což zase souvisí s autorským přístupem k vokálům, který si často vystačí s vyřváváním nebo doprovodnými popěvky. Tato strategie k Japoncům patří a zároveň znamená jakýsi osobitý copyright, nenabízí však velký prostor pro čistý powermetalový vokál. Na EP dále najdeme živý záznam velmi průměrné skladby „Dragon Calling“, reputaci tak kapele zachraňuje pouze druhý nový kus s titulem „Japanese Elegy“. V něm jsou ke slyšení přesně ty atributy, které jdou hudebníkům nejlépe, tedy všelijaké klávesové kličky a kudrlinky, sladce návykové a okamžitě vtahující melodické klenutí v několika variantách, to vše nabízeno v příjemně rychlých otáčkách. Škoda, že jde z kvalitativního pohledu o labutí píseň tohoto EP, zbytek je určen maximálně nejzarytějším fanouškům kapely.
4,5/10
YouTube ukázka - The Rising Dragon
HAMMER KING - Poseidon Will Carry Us Home
Němci Hammer King předešlými dvěma řadovkami díru do světa neudělali. Problém tvořil zejména špatný zpěv, který spolehlivě zazdil veškeré dobré nápady (několik se jich dejme tomu našlo). Od jejich letošní novinky jsem proto mnoho neočekával, o to větší překvapení mně přinesl její poslech. Pánové se totiž konečně pochlapili a nahráli dílo, které se vymaňuje ze spárů bezútěšného průměru a sebevědomě nahlíží do lepších hudebních kruhů. Největší posun podnikl právě zpěvák s přezdívkou Titan Fox V, jemuž pořád nějaký ten krok k dokonalosti chybí, nicméně již není přímým vnitřním záškodníkem a naopak pomáhá k dobrému vyznění celé desky. Její obsah pokračuje v tradicionalistických heavy-liniích, které sice při komponování neposbíraly mnoho osobitosti (tu se nám připomene Manowar, jindy Hammerfall nebo Iron Maiden), a přece to díky slušné energii nahrávky až tolik nevadí. Němci jdou posluchačům naproti zdvojenými sóly a vícehlasy (s vokály pomáhá celá sestava), přičemž obecně platí, že se jim opět lépe daří v rychlejším tempu, se kterým vyrukují např. v kousku „7 Days And 7 Kings“ a hned je – i díky zpěvným linkám – veseleji. Ještě lépe si vede dvojice naspídovaných songů „Locust Plague“ a zejména „Where The Hammer Hangs“, jenž uhání nezadržitelně kupředu, a to bez jediného kompozičního klopýtnutí. Dobře působí krátký předěl „Last Rites“ se středověce vyzpívávaným názvem kapely, líbivými vyhrávkami potěší skladba „At The Mercy Of The Waves“, případně postupně rozjetý vál „We Sail Cape Horn“, jakkoli zrovna v něm je evokace Iron Maiden snad až příliš pronikavá. Novinka každopádně staví kapelu do pozitivnějších světel a dává - alespoň částečně - zapomenout na předešlou dvojici ne úplně povedených studiových záseků.
7/10
YouTube ukázka - The King Is A Deadly Machine
|
