Vezmete-li v úvahu, jak dlouhou dobu se Doro zmítala v útlumu či ve slepých uličkách, dá se dneska už tvrdit, že tahle zpěvačka přežije všechno. Svou nezáživnou formu a z minulého alba i těžko uvěřitelný výraz totiž dokázala protáhnout ještě i na další album, které pod názvem „Fight“ vyšlo o dva roky později. To už byla doba, která přece jen tradičnějšímu výrazu Doro znovu přála, ale Doro a její tvůrčí tým (tentokrát se do něj zapojili i členové zpěvaččina doprovodného ansámblu) neměli kdovíjak jiskřivou chvíli a tak osmé album Dorotčiny sólové kariéry je znovu poměrně nemastné, neslané. Respektive, dá se na něm najít pár solidních skladeb, ale dávná energie a hitovost se nekoná.
Největšími reklamními taháky se zdálo být spojení se zpěvákem Petem Steelem z Type O Negative a kooperace s boxerkou Reginou Halmich (dvě dlouhovlasé blondýny na fotkách byly jistotou, že to přitáhne mnohé oči), pro kterou byla zkomponována titulní píseň, svoji hodnotu mohlo mít i hostování kytaristů Chrise Cafferyho, či Michaela Vosse. Pravdou je, že úvodní titulní bojovka v sobě měla chytlavý potenciál a vcelku se dá pochopit, že Doro se hlasově tlačí v agresivně hlomozící zvukové hradbě do silné hrubosti, nicméně výsledkem je poměrně uřvaná, houževnatě a upracovaně znějící skladba, které schází dřívější nadhled. Ještě bezvýrazněji dopadla velmi těžkopádná „Descent“, jejíž temná atmosféra jde pochopitelně vstříc frontmanovi Type O Negative, který se snaží uhrančivým šepotem už tak poměrně hutnou náladu ještě zahustit, ale výsledek (alespoň z pohledu napasování skladby do portfolia Doro) je poměrně rozpačitý a hraničí s až otravným stereotypem. Nepříliš přesvědčivě (alespoň ve srovnání s verzí Wendy Willimas) dopadla simmonsovka „Legends Never Die“, která má sice slušnou gradaci, nicméně z ní Doro udělala poměrně klidnou a mírnou baladu, v níž vyjma rozjitřeného finále nezvykle příliš nebouří emotivnost. A tak silnější momenty je třeba hledat spíš v momentech, kde Doro plně ctí vlastní kořeny – skandovačce „Salvaje“ s refrénem zpívaným ve španělštině velmi sluší Cafferyho kytara, proměnlivá „Undying“, která se z klidné pocitovky (v téhle poloze právě zastíní i již zmíněné věčné živé legendy) rozpohybuje do příjemně chytlavého poklusu, „Rock Before You Bleed“ zcela nepokrytě sází na klasicky rozmávanou melodii s odkazem (byť v méně dravé podobě) na „All We Are“. No, a kdyby si Doro tentokrát odpustila tradiční finále v německy zpívaném cajdáku „Hoffnung“, vůbec, ale vůbec nic by se nestalo…
Krok vpřed album „Fight“ znamenalo z pohledu toho, že se dá stoprocentně věřit tomu, že tohle je přírodní Dorotka bez kdovíjak přehnaných snah o to trefit vkus příznivců. Krok vzad je to z pohledu toho, že na desce se najde několik dobrých písní a zbytek je takového ražení, že by se jen s velkou námahou dokázal vecpat na některé z prvních Dorotčiných alb. Což v celkovém součtu znamená v podstatě postávání na místě, přičemž jedinou jistotou je tradičně povedený zpěv a milovníci Dorotčina hlasu určitě nepohrdnou ani touhle porcí. Cestu z bludného kruhu našla Doro o dva roky později, když naskočila na populární vlnu spolupráce s orchestrem a s albem „Classic Diamonds“ zase jednou trefila do černého.
|
