Když v roce 2012 opustila zpěvačka Heidi Parvianen kapelu Amberian Dawn (čímž se nastartoval velmi sympatický rozkvět této party) pustila se do velmi ambiciózního třídílného projektu, jehož hlavní postavou je poněkud rozpolcená žena Sarah a především její temná půle Dark Sarah, která se vydala na mystickou cestu přes tři světy, přičemž každému ze světů bylo věnováno jedno samostatné album. Heidi Parviainen se při této cestě zaklínala pojmem cinematic/symphonic metal, neváhala do party přibrat řadu zvučných jmen a prostřednictvím alba „The Golden Moth“ právě dorazila do úplného finále příběhu.
Pasováním se do škatulky cinematic metal padá na „The Golden Moth“ trochu škodolibý odér. Byť měla zřejmě tato hudební přihrádka působit na posluchače jako lákadlo, zcela v duchu filmových tradic se Dark Sarah drží kvalitativně sestupné tendence s každým dalším pokračováním. Nic (z pohledu hlavní představitelky) nepomůže to, že JP Leppäluoto se z hostovské role na minulém albu posunul na pozici stálého člena Dark Sarah, neboť se svým daleko charismatičtějším hlasem zastíní Heidi Parviainen prakticky na celé čáře. Nic nepomůže to, že role bohů, se kterými se Dark Sarah ve finále trilogie setká, se ujali Marco Hietala a Zuberoa Aznarez, byť právě skladba s jejich účastí („The God Speak“) je nesporným vrcholem alba. Dark Sarah prostě dojíždí na to, že jejich originalita je nulová (to není nic nového, to bylo možné vytknout již debutovému albu), že jim v podstatě došly nápady (tenhle červík začal růst již při skládání „The Puzzle“ před dvěma lety) a co je úplně nejhorší, že atmosféra skladeb je ve většině položek docela mdlá a ta filmová obrazutvornost a dramatičnost, která by měla být tím zásadním hybatelem děje, se projeví jen v několika málo položkách - jednak v již zmíněné „The God Speak“, nejbarevnější skladbě alba, které sluší agresivní mužský vokál (jaké to osvěžení, po předchozím romanticky křehkém nevzrušivém kolébání a instantní symfo načančanosti!), atmosféru se podaří patřičně vyhrotit a zahustit a drama důkladně vypointovat, jednak v „I Once Had Wings“, jež díky kabaretiérsky rozšafné pasáži, teatrálnímu mužskému hlasu a (v těch razantnějších pasážích) docela hrubému soundu působí v té jinak pocitově sterilní zahrádce obyčejných, standardních a ničím výjimečných symfometalových kousků velmi svěžím dojmem, a do třetice nejdramatičtější záležitost (a zase u těch nejvýraznějších momentů není Heidi…) „Pirates“, svou pompézností a příběhovostí pošilhávající po trans-sibiřském orchestru.
K ochutnání toho, jak snadno si Dark Sarah dokáží vypustit slibně se rozvíjející atmosféru, sáhněte po „Sky Sailing“, jejíž až taneční eleganci, melodickou lehkonohost a snadno uvěřitelnou pompéznost kapela úplně utopí v jalové pomalé pasáži, zdůrazněné až otravným sopránem.
V součtu docela sterilní a obyčejný (nechci říct rovnou tuctový, i když leckdy se tahle kategorie nabízí) zážitek s občasným vzrušujícím poskočením, ve kterém forma definitivně zvítězila nad obsahem.
|
