Kapel, které během svého působení postupně mění styl, je na hudební scéně nepočítaně. Některé se od svého původního znění odkloní méně, jiné více, některým to sluší a u některých působí vývoj tak přirozeně, že si změnu sotva uvědomíte, dokud nemáte starou a novou tvorbu k porovnání přímo vedle sebe. Něco podobného se stalo i u Dynazty, když původně mladá glamová kapela v roce 2014 vypustila do světa desku "Renatus", nabízející pořádný nářez příjemně melodického metalu. Od té doby se Švédové této cesty drží. Předloňské veledílo "Titanic Mass" si se svým metalovým odrazovým můstkem v ničem nezadalo a letošní ohnivá pecka "Firesign“ už jenom přidává do kotle. Z Dynazty postupně roste jedna z nejzajímavějších moderně-melodicky metalových kapel současnosti.
"Firesing" rozjíždí první z vlaštovek "Breathe With Me", nakopávající album v začátku podobným způsobem, jako tomu bylo u minulé desky s "The Human Paradox". Na rozdíl od předchozího přímočařejšího alba jsou však skladby na novince hravější, variabilnější a svým způsobem pevněji ukotvené. Část z typického zvuku posledních dvou alb Dynazty ustupuje do pozadí a dává prostor hladší produkci, kterou mají opět na svědomí Kjellgren s Tägtgrenem. I když kapela trochu zjemnila co se týče hutnosti zvuku, kytary pořád zní nezaměnitelně, stejně jako Molinův vokál, vše je s každým dalším albem lepší a lepší. Neodmyslitelných kláves podtrhujících dramatickou muziku se na albu ujímají oba kytaristi, vyjma poslední skladby, kterou má na svědomí její autor basák Jonathan.
Ačkoliv kapela žádného oficiálního klávesáka nemá, hraje u ní tento nástroj důležitou roli. Nedovedu si bez nich představit třeba druhý ze singlů, "supertrampácký" "The Grey". "In The Arms Of A Devil" si pohrává s kombinací melodického rocku s heavy metalem, místy vykonstruovanou skoro až do symfoniky nightwishovských děl, doplněnou mocným refrénem. Co "My Darkest Hour" ubere na tempu, to přidá na synthetizátorech, zkrášlujících pozadí překvapivě jemné a přitom temně omamné skladby. Navíc v textu můžeme najít intertextualitu mezi alby, odkaz na píseň "The Smoking Gun", která zavírala desku předchozí. "Ascension" je jednou z tradičněji znějících záležitostí, co se powermetalových kytar týče, zároveň se jí dostává obrovské porce klávesových partů a slok postavených především na vytažené basové vyhrávce. Kytarovému sólu předchází jakýsi painovský motiv, který už také neodmyslitelně k Dynazty patří. Prakticky na každém jejich albu z posledního triumvirátu tenhle podpis jedné z Tägtgrenových kapel (v níž teď momentálně hraje právě i Jonathan Olsson) najdeme.
Třetí ze singlů, titulka "Firesign", překvapila svou netypičností, do konceptu alba ovšem zapadá perfektně. Sálá z ní síla a energie a rozhodně patří k nejlepším skladbám alba, čemuž dopomáhá nejenom svěží kytarové sólo, špičkový zpěv, ale také bicí, kterým dal tentokrát na celém albu Georg pořádně co proto. "Closing Door" patří k nejjemnějším počinům na "Firesign" a ačkoliv jí nechybí výše jmenované kvality jako melodičnost, skvělý zpěv a dobře odvedená práce rytmické sekce, nečiší z ní až tolik upřímné dravosti, pro Dynazty jindy klíčové. Do tempa vrací hned následující "Follow Me", která kdyby ubrala na synthech, v klidu by se mohla octnout na "Tinatic Mass" nebo na "Renatus", paradoxně (vzhledem k tomu, že "Titanic Mass" je v mém osobním žebříčku stále na špici) bych ji zařadila mezi slabší kousky na "Firesign". Možná tím, jak nezapdá do kontextu alba, či lehce nedotaženými slokami, jimž se pokouší nahoru pomoci chytlavý refrén.
Už plně konzistentní "Let Me Dream Forever" má pravděpodobně nejzapamatovatelnější refrén z celé desky. Skladba je nahozená velmi slušivou fasádou a místy dokonce naťukává doby, kdy byli Dynazty ještě rockovou kapelou. U "Starfall" nacházím podobný problém jako s "Closing Door", album pak uzavírá "The Light Inside The Tunnel", kde se skladatelského pera ujímá i Jonathan Olsson (zbytek alba mají na svědomí Molin, Lavér a Magnusson), který si zároveň přivlastňuje klávesové party pro závěrečný kus, který je jakýmsi světlem na konci tunelu - kapela ubere na agresivitě a přidá na rockových melodiích. Kdybych však měla Dynazty někam zaškatulkovat, pravděpodobně bych sáhla po slovech jako melodický moderní symfonický metal s přídavkem heavymetalu.
Když už mluvíme o Dynazty, nedá se alespoň zběžně nenakousnout téma Amaranthe, jejichž řady během minulého roku zpěvák Nils Molin rozšířil. Nabízely se tehdy otázky, zda budou díky jeho vytíženosti Dynazty vůbec schopni pokračovat a pokud ano, na jaké úrovni se kapely navzájem ovlivní. S novou deskou Dynazty jasně dokazují, že nehodlají ustupovat a naopak si tvrdošíjně jdou za svým cílem prorazit do světa. "Firesing“ je jasným důkazem toho, že zůstávají věrni sami sobě a ačkoliv je deska melodičtější a komplexnější, než předchozí "Titanic Mass", jsou Dynazty pořád sami sebou a ne kopií zatím úspěšnější kapely.
|
