Americký kytarista Chris Impellitteri malinko zrychlil studiovou práci, takže zatímco předešlou placku „Venom“ dělilo od alba „Wicked Maiden“ šest let, novinka „The Nature Of The Beast“ se na svět vyklubala po pouhé tříleté pauze. Sestava zůstala totožná, což znamená, že kytarové ohňostroje s kvalitativní přímou úměrou doplňuje zpěvák Rob Rock, rytmickou sekci pak spolehlivě jistí basák James Amelio Pulli a bicmen Jon Dette (ex-Testament). Zvuk zkušeně zmákli technici Mike Plotnikoff a Greg Reely, kteří jsou spjatí se jmény jako In Flames, Van Halen, Aerosmith, resp. Overkill a Fear Factory. Základ je tedy pevný a mohutný jako teplicko-adršpašské skalní město, a přece zde nakonec nemáme co dočinění s výjimečným metalovým dílem.
Žádná instrumentální ekvilibristika totiž doposud nedokázala nahradit menší chytlavost vokálních linek. A právě to je případ novinky Implellitteri, přičemž nejhorší situace nastala v rovině refrénů. Zatímco na minulé studiovce bylo ke slyšení několik líbivých chorusů, tentokrát jsou ústřední části většiny písní hrubě nezpěvné a nezábavné. Co je platné, že Chris předvádí prstolomné eskapády a Rob Rock mačká z hlasivek tradiční vysoko-oktávové maximum, když veškerá snaha nakonec upadne v bezkrevných pěveckých vzorcích. Tak alespoň že se u zdi nedrží rytmika, která energickým pohonem dokáže jakž takž udržet pozornost i jisté kompoziční napětí skladeb.
Nejlépe se poslouchají kousky „Hypocrisy“ (s ostrými heavy riffy à la Primal Fear) a „Gates Of Hell“, v nichž krom tradičně vypiplaných sólových partů vyšly i refrény. Zbytek skladeb většinou funguje právě a jenom do nástupu chorusů, které celkem spolehlivě umlčí vše kompozičně zdařilé. Na albu se zároveň vyskytují dva covery, konkrétně „Phantom Of The Opera“ (Andrew Lloyd Webber) a „Symptom Of The Universe“ (Black Sabbath). U obou přitom vzniká přímý dotaz: opravdu potřebujeme další variace těchto známých kompozic? Druhou jmenovanou položku už dávno vytěžila brazilská Sepultura (a přes úspornější aranže si vedla lépe než Impellitteri), „Fantom opery“ je pak natolik provařeným a v myslích věrně zapsaným šlágrem (namátkou Nightwish či Dreams Of Sanity), že je jeho další verze vyloženě zbytečná. Navíc covery obvykle bývají bonusovým přídavkem, nikoli pevnou součástí playlistu, jak je tomu zde. Album „The Nature Of The Beast“ zkrátka nedopadlo ideálně a po kvalitativní stránce není zcela kompatiblní se jménem, které pyšně visí v samotném názvu kapely.
|
