Poměrně rychle po předchozím albu přicházejí finští Wolfheart s další melodeathovou náloží. Ač o „Tyhjyys“ nehovoříme jako o desce excelentní, vytvořila pomyslný bod v kariéře Wolfheart, kterýžto postačil k vyřknutí tvrzení, že takto Tuomas Saukkonen chtěl, aby jeho Wolfheart zněli. Po vydání novinkového „Constellation of the Black Light“ se určitá spokojenost potvrzuje, poněvadž padlo rozhodnutí vydat se trochu jiným směrem než doposud. Ovšem nikterak zásadně jiným směrem, jaký můžeme cítit z melancholického a čistým zpěvem obdařeného singlu „The Black Light“, který se ovšem na nové album bohužel nedostal.
Co tedy „Constellation of the Black Light“ přináší nového? Mnohé se vsadilo na ťukání do kláves. Těžko říci, kolik fanoušků melodického death metalu tento krok ocení. Mika Lammassaari (také Eternal Tears of Sorrow a Mors Subita) a jeho kytarové hříčky v dřívější tvorbě opravdu bavily a společně s Tuomasovým hřmotným growlem měly sílu dravé šelmy. Strunohry na novém albu vypadají docela ospale a po nějaké zvlášť chytlavé kytarové vyhrávce aby se pátralo lupou. Místo toho se do spousty míst vecpaly triviální a naprosto zbytečné klávesy. O co hůře, fošna převážně drtí bubínky blast beaty a kromě povinných akustických vložek se snaží zaujmout hodně tvrdý výraz. Výsledkem je album, jemuž zkrátka chybí duše.
Zpočátku svižná a monumentální „Forge with Fire“ se postupem času stává nezajímavou položkou, a tak se snaha trochu se zabavit upíná na hymnickou skladbu „Defender“, ale řekněme si to na rovinu – jedná se však o z nouze cnost. Kytarová sóla nezaujmou, nedere se na povrch dravost (vzpomeňme, jak hezky kousala třeba „Boneyard“ z předchozího alba), klávesy budí dojem dvakrát vylouhovaného čaje a blastbeatový šrumec to má akorát zakamuflovat. Kam se vytratila chuť kouzlit na strunách parádní chvilky? Kam se podělo Tuomasovo posvátno pod štítkem „winter metal“?
Abych jen nehanila, „Valkyrie“ (pokud pominu nenápaditý klávesový průnik) a nejlepší skladba „The Saw“ (v níž se ještě něco hraje) se s Tuomasovým chladným posvátnem setkaly, ale že bychom slyšeli něco dosud neslýchaného, co by okouzlilo uhrančivým notováním a tím celé album zachránilo? To bohužel nikoliv.
Wolfheartí smečka ztratila na „Constellation of the Black Light“ řízný náboj, strhující kytarové přednesy (sóla jsou přítomna jen proto, aby na desce nějaká byla), zato vsadila na podbízivé klávesy, které posloužily jako vyčpělá výplň pro prázdná místa. Přitom Wolfheart v minulosti dokázali, že s klavírními vsuvkami nakládat umějí, vždyť „Aeon of Cold“ z alba „Shadow World“ je parádní záležitost. Docházejí snad panu skladateli (který mimo jiného kdysi vytvořil s projektem Black Sun Aeon geniální album „Darkness Walks Beside Me“) nápady? Pokud ano, nemám-li dostatek materiálu, nevydávám dlouhotrvající album.
|
