V pořadí druhé album finské kapely Arion najíždí na dnes celkem populární vlnu moderního power metalu (např. Beast In Black nebo Dynazty). Tento žánr má totiž potenciál oslovit širší okruh posluchačů, včetně teenagerů nebo příznivců spolků Amaranthe a Nightwish, což je věc, která se počítá (zejména finančně). Nicméně nebylo by fér hned v úvodu nařknout mladé finské hudebníky z vypočítavosti, zvlášť s ohledem na jejich schopnost napsat celkem slušné skladby, jež stojí za víc než jeden zběžný poslech.
Netýká se to ještě startu nahrávky, kde po jen mírně zajímavém – zato však dlouhém - intru „The End Of The Fall“ nastoupí ještě o kousek méně atraktivní skladba „No One Stands In My Way“, ve které se prozatím nepodařilo seskupit chytlavé melodie, což nezamaskují ani halasné orchestrace. Další příspěvek „At The Break Of Dawn“ už ale patří k vrcholům díla, skladba má moderní šmrnc – nikoli nepodobný tvorbě Italů Temperance -, zvláštní přidanou hodnotu pak tvoří hostující Elize Ryd (Amaranthe), která svádí povedený duet se zpěvákem Lassi Vääränenem, jenž se ke kapele připojil po jejím debutu v roce 2015 a jako takového jej lze považovat za velmi kvalitní přírůstek. Píseň „The Last Sacrifice“ nabízí o něco systematičtější (potažmo vážněji pojatou) kompoziční stavbu, která až na jednu výjimku propluje celým zbývajícím děním alba. Tato progresivní strategie dokazuje sympatickou autorskou snahu o hlubší dopad stvořených písní, nicméně končí někde ve třech čtvrtinách cesty (a např. v titulním příspěvku zdolala ještě krátší úsek), když skladby nedokážou udržet celoplošné napětí a silnější jsou spíše v jednotlivých fragmentech.
Zmíněnou výjimku tvoří druhá hitovka „Unforgivable“, která opět přichází se svižným moderním zápřahem, jehož středobod představuje vysoce zpěvný refrén. V této poloze se zkrátka finským mladíkům daří nejlépe, což potvrdí i nové verze debutových písní „Seven“ a „I Am The Storm“, které jsou (společně s baladou „Last Of Us“) bonusovou součástí nahrávky a jež vybuchují v orchestrálních gejzírech s chvílemi velmi atraktivní tvůrčí nápaditostí. Až právě s těmito skladbami jakoby byl playlist dotažený, jeho základní část je totiž celkem krátká a pocitově jaksi neúplná. Osazenstvo kapely Arion disponuje nemalým potenciálem, jenž je ovšem nutné malinko dopilovat (včetně ne zcela dokonalé zvukové produkce). Sledování této party je nicméně na místě.
|
