Není nad to, když vám distribuční firma spolu s deskou pošle i poměrně přesnou charakteristiku toho, co daná kapela hraje. Pokud se v souvislosti se švýcarskými Maxxwell dozvíte, že jejich sound je trochu víc In Flames a Five Finger Death Punch a trochu méně Accept a AC/DC, tak vězte, že zhruba tak nějak to i bude. A i když se jejich oscilování mezi metalem a rockem v průběhu let vyvíjelo, aktuální směr je poměrně dobře charakterizován samotným názvem aktuální desky – „Metalized“. U kapely, která za desetiletku své existence provedla jen jedinou změnu své sestavy (velmi povedenou, když před vydáním čtyři roky starého alba „Tabula Rasa“ do Maxxwell přišel výborný křikloun – a na této nahrávce občas nezvykle zhrublý a občas hetfieldovsky zbarvený -Gilbi Mélendez (Gods Of Silence)), a zjevně ví, co chce hrát, se dá předpokládat, že její tvorba bude už dostatečně vyzrálá. A přesně takové album „Metalized“ je – vyzrálé, melodické a intenzivní.
Mustr, kterého se Maxxwell drží více méně po celou dobu, představí již úvodní „Hurricane“. Hrubý a houževnatý riff, přibroušený vokál, poměrně agresivní a vyhrocená nálada (leckdy zlehka zavánějící nekompromisní neotesaností), která nepolevuje ani v melodickém refrénu. Zvolnění tempa, které přinese výrazné uvolnění ve výrazu Maxxwell až tak často nevyužívají, ale když už na něj dojde, tak jako v tomto případě ohromně odlehčí atmosféru, zklidněný Gilbiho čistý hlas velmi příjemně hladí a navíc zdůrazňuje kontrast proti jeho vyřvaným polohám. V té nátlakové a intenzivní atmosféře jsou Maxxwell hodně sebejistí, přitom občas až překvapí, jak chytlavé momenty dokážou nabídnout – ve vyceněné „Back Again“ vše rozbouří davově skákací refrén (i zde zvolnění tempa funguje velmi dramaticky), teatrálnější úderce „Monsterball“ dominuje acceptovsky vyřvatelný slogan i žhavé kytarové sólo, „Done With You“ se z hodně hrubého výrazu a zajímavě ubzučené kytary sklouzne na parádně vypointovaném refrénu, bonusovka „Schizofrenia“ s pohodovým „lalala“ motivem ukáže, kam až ve svém uvolnění mohou Maxxwell zajít (rozhodně nečekejte žádné pozitivní juchání, intenzivní a vyhrocená nálada se nemění), v přímočaře valivé opozici pak stojí třeba houževnatá vyštěkaně pulsující pochodovka „Burn“, stavící na důrazné rytmice a strojově ubíjejícím tempu, či titulní neohebná „Metalized“ s vykukující Metallicou, či v základní části závěrečná ultraenergická „Raise Your Fist“ s lehce nervní kytarou a vyřvatelným sloganem.
Docela nekompromisní kopanec. Jak vidno, melodičnost lze zabalit do hodně hrubého a intenzivního kabátu, aniž by to některé z těchto složek bylo příliš na obtíž. Hodinka ve společnosti Maxxwell je hodně neurvalá, občas při ní můžete narazit na stigma již poměrně známých motivů a v neposlední řadě se (zejména díky bonusovkám, i když ten pocit se může začít vkrádat o něco dřív) můžete začít potýkat s určitou náladovou monotónností. Ale v konečném součtu z vás tyhle připomínky Maxxwell docela spolehlivě vymlátí.
|
