Pamatujete na scénu z filmu Pelíšky, kdy se o vánocích mladý Šebek těší na pořádný boty a místo toho dostane hnusný křusky? Ten pocit zklamání je obrovský a z obrazovky čiší téměř hmatatelně. Tak právě něco takového se ani v nejmenším netýká novinky švédských power metláků Veonity, se kterou (neobměněné) kvarteto přichází dva roky po desce „Into The Void“ a jež přináší nádherný dárek ve formě výsostně melodického power-speedu, navíc zabalený v doposud nejlepším zvukovém hávu (tento balicí papír bych prosil netrhat, aby jej bylo možno použít i příště).
Stejně tak objem dárku mluví o neobyčejné velkorysosti dávajících, vždyť album trvá více než hodinu hrací doby. Zde ale musím na okamžik porušit moudré rčení „darovanému koni na zuby nekoukej“ a podotýkám, že štempl s označením vysoké melodické zábavy přece jenom není možné naplácnout na všech třináct položek. Písně „Starborn“ a „Outcast Of Eden“, částečně i balada „Lament“, jsou s ohledem na kvalitu ostatních skladeb spíše do počtu, refrény dvakrát nezaujmou, temnější vyznění nebo striktně pochodové tempo v prvním jmenovaném příspěvku rovněž ne. Švédové Veonity si mnohem lépe vedou v uvolněném, esenciálně optimistickém a nejlépe rychlém kompozičním pojetí. Tedy právě takovém, v němž se odehraje většina zbývajících songů.
Parádní je hned otvírák „Rise Again“ se spídovým pohonem a vícehlasně nadnášeným chorusem, kteroužto pohodu naruší pouze krátkodobé, avšak veskrze zbytečné zhutnění v první sólové fázi. Jinak se ovšem jedná o žánrovou slast, což v ještě větší míře platí pro kompozici „Guiding Light“, kde – krom rytmického útěku – okamžitě strhne slokové klenutí a poté ultra-chytlavý refrén (s úvodním zhoupnutím, jež připomene hit „One Of Us“ od Abby). K vrcholným kouskům patří rovněž písně „Winds Of Asgard“ a „Freedom Vikings“, obě s přispěním hostujících zpěváků (Tommy Johansson – ReinXeed, resp. Patrik Selleby - Bloodbound), kteří vhodně podporují domovského Andersa Skölda, jenž, pravda, zůstává trochu nejistý v pokusech o hlubší polohy (ve výškách je zcela v pohodě, dokonce v nich dost připomíná zmíněného Johanssona). Zvláštní zmínku nakonec věnuji nesmírně hravému, harmonicky odzbrojujícímu, zkrátka skladatelsky prvotřídnímu počinku (se zavádějícím názvem) „Gates Of Hell“, jenž působí jako vyložené antidepresivum. Obdivné přívlastky nicméně sednou na většinu nových skladeb, přičemž na škodu není ani – obvykle protivné - mluvené intermezzo (zde hlavně proto, že je krátké). Švédům Veonity se podařilo stvořit jeden z vrcholných žánrových zápisů sezóny, sláva!
|
