Chameleonský workoholik Sebastiano Conti je k neutahání. Debutové album „Among My Giants“ jeho spolku Bastian (jehož je jediným trvalým členem) vyšlo před třemi roky a od té doby Bastian sází pravidelně každý rok jednu novou desku. A tak, jak se mu na debutu zalíbilo stopování Yngwieho Malmsteena, k čemuž si přizval i pamětníky slavných Yngwieho okamžiků Marka Boalse a Michaela Vesceru, na aktuálním albu „Grimorio“ doputoval až kamsi k Black Sabbath (a aby tato cesta byla aspoň o ždibec stylovější, v současné sestavě Bastian drtí čtyři struny James Lomenzo, který se v rámci svého hudebního všudybylství potkal i s Ozzy Osbournem). Ani to však nestačí na to, aby se Bastian posunuli z charakteristiky, známé už z před tří let – i aktuální kolekce nabídne (v nepoměrně hutnějším kabátě) pár skladeb velmi schopných a pár těch, na které si po jejich přehrání už nejspíš nikdy nikdo nevzpomene.
Úvodní „Pale Figure“ je tou skladbou, která maximálně těží z nálad Black Sabbath, plíživé až zatuchlé tempo, hutně líná kytara a jedovatý vokál Nicklase Sonneho (Evil Masquerade) tuhle asociaci přímo zhmotní, přesto (a to je jedna z největších bolestí alba) se nedá říct, že by dokázala přinést tak elektrizující vzrušení, jako jejich inspirátoři. Technicky je všechno naprosto v pořádku, atmosféra je taky funkční, jen nesmíte začít naplno srovnávat. Podobně funguje usedlejší „Sly Ghost“, Sonneho vypravěčsky pružný vokál je pro podobnou muziku ideálně stavěný, jednoduše funkční riff také atmosféru rozvibruje, ale plně ji využít se prostě nepodaří. Na to musí Bastian zcivilnět a zpomalit – emotivní baladická „Infinite Love“ má sílu především proto, že se kapela oprostí od té trochu umělé stylizace a hraje naprosto uvolněně (o přesvědčivém Sonneho zpěvu nemluvě) a najednou cítíte, že Conti má k houpavě přitažlivým melodiím velmi blízko. Ten se jako hlavní postava kdovíjak netlačí do popředí (alespoň tedy ne do té míry, jak by se dalo vzhledem k jeho nedávnému zalíbení v malmsteenovských postupech čekat), jeho ukvákaná kytara hraje prim především v instrumentálce „Epiphany´s Voodoo“. Finále (v pravém slova smyslu) přijde s akční rockovkou „Black Wood“ (základem není staromilská Contiho kytara, ale silný a pronikavý Sonneho hlas) a se závěrečnou „Fallen Gods“ s houževnatým výrazem a hutně vláčným tempem (no ano, zase Sabbath), která především díky heroicky vyhrocenému zpěvu je po několika nemastných neslaných předchozích kouscích hodně důstojným vyvrcholením.
Ani zaklínání v podobě textů plných čarodějnic, čarodějů, temných lesů a rituálů voodoo Contiho nekopne mezi rockovou elitu. A rezultát je v podstatě totožný jako u Contiho prvního pokusu před třemi lety – pomohla by autocenzura a trochu víc osobitosti, protože ani výborný hlas hluchá skladatelská místa nedokáže zakrýt.
|
