Existují kapely, které malinko infantilní lyriku plnou udatných bojovníků a dračích questů vyvažují kvalitní muzikou, namátkou uveďme Rhapsody, Twilight Force nebo Orion´s Reign. Pak existuje druhá sorta, jejíž schopnost napsat dobré melodie je o poznání nižší, což následně poněkud zobludňuje ony dětinské textové fantazie. A právě do této kategorie spadá nová italská parta, která se toho ovšem nebála a ovlivnění pohádkovými příběhy naplno vpálila již do samotného názvu. Je nicméně téměř jisté, že pokud někoho neodradí krkolomná skupina slůvek Heroes Of Forgotten Kingdoms a přece se pustí do poslechu desky - možná i trochu kvůli očekávání epického průšvihu -, dříve nebo později svého odhodlání zalituje (resp. dojde zlomyslného naplnění).
Hudba Italů je totiž drakužel přesně tak bídná, jak indikuje název kapely. Vyloženě hrozivě působí hned úvodní intro, kde jsme nuceni vyslechnout fůru nezajímavých keců, a to ve špatném „uměleckém“ podání a na ploše nikoli jedné nebo dvou minut, ale na hranici brutálních, neuvěřitelných a šíleně se vlekoucích 438 sekund! Touto srandou si Italové v podstatě postavili pomníček ještě předtím, než vůbec spustili svoji trubadúrskou (pokud se ovšem mezi posluchači najde někdo, kdo dané intro absolvuje více než jednou, uděluji mu ohnivý řád největšího dračího nerda). Pravdou je, že samotná muzika občas pobaví nějakým tím slušným nápadem, vyhrávkou či folkovým motivem (hráč na housle je pevnou součástí sestavy), nejde však o nic, co bychom ve velmi podobných variacích neslyšeli dříve a hlavně lépe, veškerou dobrou snahu navíc podkopává zpěvák s přezdívkou Darmian, kterému příliš nejdou výšky, tedy disciplína v symfonickém power metalu poměrně důležitá a stěžejní.
Ani za střední polohy ovšem Darmian nezaslouží mnoho obdivu, což na druhou stranu tolik nevadí, jelikož linek, které by stály za radostné zpívání, zde opravdu mnoho není. Nic moc nevynahrazují ani doprovodné – a rovněž nikterak obdivuhodné – vícehlasy nebo hostující pěvkyně, kterou zaslechneme v hudebním pokusu „Realm Of Holy Leaves“ a jež je ještě o mnoho horší nežli Darmian. V případě refrénu titulní písně se pak dostávám ke stavu prožitém při poslechu intra, kdy vnitřní hlas úzkostlivě vyřvává „nikdy více!“. Jistě, existují i horší spolky (např. nedávno recenzovaná Giotopia) a několik instrumentálních okamžiků na tomto albu si nezaslouží vyloženě příkré odsouzení, jenže těch záporů, které od dalších poslechů odrazují, je zkrátka více, přičemž dohromady působí odpudivě jako přípravek na upíry, stvořený ze svěcené vody, deseti palic česneku a nalitý do rozprašovače ve tvaru krucifixu.
|
