Tuzemští symfonici Wishmasters popisují svoji druhou studiovku jako nejnáročnější český metalový projekt. Uf, tady někdo žije v hodně sebevědomé bublině, nicméně je pravda, že vznik následovníka čtyři roky starého debutu „Beatrice“ provázely nemalé komplikace, včetně odchodu zpěvačky Ivety Aman, která kapelu opustila těsně před původně plánovaným vydáním nahrávky (zhruba před sedmi měsíci). Zbývající členové se tak dostali do nezáviděníhodné situace, kdy museli z různých – zejména právních – důvodů vše znovu stvořit (včetně klipu a kompletního proma, o rušení nasmlouvaných koncertů nemluvě), nehodlali však svěsit hlavu a během krátké doby našli náhradu v podobě italsko-české zpěvačky Shirley Tracanny, která toho času studuje v Hradci Králové (plus její maminka je Češka). Věci se tím daly opět do pohybu a nové album s titulem „Afterworlds“ mohlo konečně spatřit světlo symfonického světa.
Ně něm je možné vyzdvihnout práci s (počítačovými) orchestracemi, které snesou srovnání s leckterým světovým spolkem. Podobné parametry ovšem tentokrát nelze uplatnit na samotnou muziku, jež nic mimořádného nenabízí. O dobré momenty zde sice není nouze, nejsou však rozesety po celém obsahu bezmála hodinu dlouhé nahrávky, která se ve své závěrečné třetině (až polovině) namotává na kolovrat kompozičních schémat a začíná se celkem nepříjemně vléct.
S tím úzce souvisí neakčnost velké řady pasáží, kdy posluchač až vyhladověle touží po nějakém pořádném kopanci a adrenalinovém náboji. Několik momentů by se naopak neztratilo v libovolném rodinném muzikálu z Disneyho produkce, kdy se tóny v uších mění v chuchvalec cukrové vaty, což ještě umocňuje zvuková jemnost a uhlazenost (plus pocit skladatelské strojenosti). Pokud už tedy dojde na nějaké to orchestrální hřmění či metalové riffy, není nutné z obýváku vyhánět babičku nebo odnášet štěňátka, produkce Whismasters je totálně přívětivá a neškodná.
Nejvíce kladů se váže k první polovině díla. Mluvené intro je dobře vygradováno až k slůvku „Afterworld“, po kterém ovšem celkem zbytečně následuje chvilka klidného rozjezdu titulní skladby, kdyby okamžitě zazněly sborové popěvky s epickým nádechem, byl by efekt účinnější. Naléhavé sbory jsou každopádně tím, co láká pozornost v nejvyšší míře, ať už se to týká - jinak ovšem dosti bezvýrazné - úvodní písně, která je v závěru důvtipně okořeněna „davovými“ zpěvy, tak příspěvku „Great Escape“ s hitovým (jakkoli lehce povědomým) hitovým klenutím, nejlépe si pak autoři vedou v kompozicích „City Of Emrei“ a „Ridicule“, které načíná refrénový sborový motiv, v obou případech dosti návykový, nechybí ani líbivá sóla s thrashovými, resp. hardrockovými prvky. Hezky se poslouchá také balada „Magic“ s přirozeně vtahujícím vokálním zhoupnutím, i když právě zde se dostáváme na vůbec nejmedovější úroveň, jejíž vlezlou zapatlanost by hodně metláků nemuselo rozchodit. Takovému dojmu mimochodem přispívá i duetový hlas kytaristy Martina Havla, který je stejně mazlivý, jako zpěvaččin.
Výkon italské pěnice je vhodné ještě malinko rozebrat. Shirley se pro kapelu jistě stala důležitou front-womankou, včetně své vizáže, osobně však její hlas shledávám mírně afektovaným, a to zejména ve vyšších polohách. Některé pasáže skladeb jako „Prophecy“, „Great Escape“ a „Born of Hope“ se mi neposlouchají úplně snadno, v případě nejdelší položky „Final Battle“ se k tomu přimíchají i nepříliš povedené slokové linky či (na albu obecně) nikterak působivý growling a (nejpozději) v tu chvíli je definitivně jasné, že i přes veškeré ambice a velkopusá prohlášení zde nakonec nemáme čest s ničím jiným, nežli sotva mírně nadprůměrným rock-metalovým počinem.
|
