„Všechny věci, které na hudbě miluji, jsem vložil do mixéru…“, takhle připodobňuje jedna z hlavních postav progresivců Symphony X své nedávno vydané druhé sólové album „War Of the Worlds Pt. 1“. Skvělý kytarista Michael Romeo se k sólové tvorbě vrátil po třiadvaceti letech a udělal to skutečně impozantním způsobem. Do party přibral výtečného zpěváka Ricka Castellana, basáka Johna DeServia (Black Label Society, Zakk Wylde) a bubenického světoběžníka Johna Macalusa, předložil jim až neskutečně bohatý hudební svět a společně jej ztvárnili do tak intenzivní a masakrální podoby, že z ní mráz lítá po zádech jako zběsilý a chlupy se jak na povel staví do pozoru.
Jak název alba napovídá, základním lyrickým tématem alba je konflikt, střet, ve kterém se setkávají „oni proti nám“ (ať už si pod tím představíte cokoliv). Kdyby všechny konflikty světa nabraly tak harmonickou podobu, jako má střet agresivních výpadů a melodických uvolnění z hlavy pana Romea, sice by se jednalo o docela nemilosrdnou řež, ale dobrý (ba co víc, vynikající…) konec by nás nejspíš neminul. „War Of the Worlds Pt. 1“ je totiž nabité dějem, ve kterém si svůj prostor najdou velmi agresivní a útočné pasáže, stejně tak jako až romantické pohupování, či orchestrální monumentálnost. Romeo se v rámci jednotlivých skladeb nebojí velmi dynamických zvratů, přitom však nemáte ani na moment pocit, že by cokoliv spojoval násilně či nepřirozeně. Už úvodní „Introduction“ se zasněnými klávesami a parádním trylkujícím riffem (ke kterému se Romeo ještě několikrát vrátí) prozradí, že velký prostor dostane dramatičnost a atmosféra (jestli v tomto spojení tušíte něco z barevnosti a rozmáchlosti Savatage či Trans-Siberian Orchestra, jste na správné cestě). Kontrastní vyzývavě útočnou tvář (byť již i v „Introduction“ bude naznačena) pak plně představí „Fear The Unknown“, jejíž ostrý riff působí na uši jako skalpel a adrenalinově našlápnutý Castellanův hlas smete za vydatné pomoci devastující rytmiky vše, co stojí v cestě. A do toho přijde v refrénu velmi vzdušná a až zklidňující melodie, hned v dalším kroku zdivočele sólující kytara a v samotném vyhroceném finále skladby ještě majestátností vonící decentní sborové přizvukování. Do přímočarého nátlaku v „Black“ sice prosakuje orchestrálnost, ale i jindy křehké piáno zde zní hodně syrově. Nejkontroverznější momentem je bezesporu provokativní electronic dance music pasáž ve „F*cking Robots“, která, ač značně kakofonní a rušivá, dokonale sedne k tématu písně a v podstatě ideálně připraví půdu pro další kontrastní zlom v podobě nadýchaně impozantního a důstojného vokálu.
Svojsky zní i arabská pasáž v nářezovce „Djinn“, a o tom, že by Romeo se svými nápady byl schopen lehce utáhnout jakoukoliv délku skladby svědčí úžasně pohlcující divadlo „Believe“ (nejen samotný název, ale i úvodní piáno-nálada a vlastně i ta neustávající gradace opět hodně evokují Savatage), ve které splynutí kousavé kytary s orchestrální pasáží je naprosto dokonalé. Ani v nejmenším nepřekvapí, že Romeo dá prostor i ryze instrumentální skladbě „War Machine“, která patří k jednomu z nejdramatičtějších a nejvýpravnějších okamžiků desky, ve kterém Michael deklaruje, že by mu zpracování filmové hudby vůbec nemuselo být cizí
Název aktuálního alba napovídá, že by ještě nemusel být všem sólovým choutkám Michaela Romea konec. Což při vědomí toho, jak parádně funguje epické a soundtrackovostí vonící „War Of the Worlds Pt. 1“, je skvělá zpráva.
|
