Přijde mi, že Lordi začínají být z hlediska popularity tak trochu za zenitem. Ještě před pár lety jsme na ně chodili do velkých kulturáků a malých sportovních hal a dneska horko těžko zaplní malý klubík velikosti pražského Roxy. Možná za to může fakt, že jejich turné má na našem území hned čtyři zastávky. Nebo je na vině klesající kvalita jejich studiové tvorby znatelná především v posledních letech? Těžko říct. Každopádně na jednu věc se můžete u těchto finských příšerek vždy spolehnout - pokaždé se vám od nich dostane výborné a zábavné show plné skvělé hudby a lehkého černého humoru.
Patnáct minut před sedmou hodinou celý večer odstartovali švýcarští gothic metalisté Silver Dust. Jejich hudba silně evokovala portugalské Moonspell, navíc jejich frontman Lord Campbell vypadá, jak kdyby Fernandovi Ribeirovi z oka vypadl (nejen svým vzhledem, ale i hlasovým projevem). Nejvíc ovšem zaujala samotná scéna. Přestože kapela, jakožto první účinkující večera, dostala k dispozici asi pětinu z celkové velikosti pódia, dokázala každičký milimetr prostoru využít. Čtveřice hudebníků se tak tísnila mezi kulisami, různými rekvizitami a především obří obrazovkou, vypadající jako staré zarámované zrcadlo, na kterou se promítaly hororové klípky, které dokreslovaly atmosféru celého vystoupení. Kapela dokázala poskytnutý čas beze zbytku využít. Našel se dokonce prostor i pro kytarové sólo a celý set uzavřeli Švýcaři působivou bubenickou show. Bylo úžasné sledovat, jak Silver Dust postupně získávají publikum na svou stranu. Jestliže po prvních písničkách reagovalo obecenstvo spíše vlažně, na konci už všichni přítomní zobali kapele z ruky. K vynikajícímu dojmu z celého vystoupení dopomohl i výborný zvuk. Snad jen šlágr „Bette Davis Eyes“ (původně od Jackie DeShannon, zpopularizovaný Kim Carnes) si mohla skupina odpustit, ale jinak velmi slušný rozjezd celé akce.
Před vystoupením druhých účinkujících – mladé švédské smečky Follow The Cipher se Roxy totálně zaplnilo a v sále prakticky nebylo k hnutí (nehledě na neskutečné vedro). Jestli jsem v případě Silver Dust chválil zvuk, tak v tomto případě to absolutně neplatilo. Ani jedna ze dvou kytar nebyla skoro slyšet a zvukař ani neměl snahu danou situaci nějak řešit. Follow The Cipher hrají moderně pojatý melodický metal se spoustou elektroniky a hodně připomínají své krajany Amaranthe. Tento dojem ještě umocňuje kytarista Viktor Carlsson, který vokalistce Lindě Toni Grahn sem tam vypomáhá se zpěvem (a to jak čistým, tak i growlingem). Kapela letos vydala svůj eponymní debut, který přehrála skoro celý. Milým překvapením byla předělávka Sabatonské klasiky „Carolus Rex“. S ženským zpěvem zněla tahle věc velmi zajímavě. Vokalistka Linda Toni Grahn během celého vystoupení působila velmi sympaticky, nutno ale přiznat, že její výkon až tak přesvědčivý nebyl. Celkově bych vystoupení této formace označil jako nejslabší položku večerního programu (a to především zásluhou špatného zvuku). Publikum si ovšem i tak jejich set užilo a bylo poznat, že někteří přítomni přišli vyloženě jenom na ně.
Něco málo přes půl hodiny trvala příprava pódia pro hlavní hvězdu večera. Lordi zahájili titulní skladbou své nové desky „Sexorcism“ a hned po ní trochu překvapivě vypálili hitovku „Would You Love a Monsterman?“, což ale ve finále vůbec nevadilo, protože publikum se tak alespoň rychleji dostalo do varu a celý koncert měl už od začátku výbornou atmosféru. Mr. Lordi jako vždy výborně bavil a opět měl připraveno i pár frází v češtině. Pozornost na sebe strhával i kytarista Amen, který neustále poskakoval po pódiu. Zkrátka celá kapela šlapala jak dobře namazaný stroj. Nedílnou součástí každé show finských monster jsou samozřejmě morbidní scénky, které ani zde nechyběly. Pravda, jedná se sice častokrát o hodně laciný humor, ale to k téhle pětici už prostě tak nějak patří. Navíc člověk musí smeknout, když si uvědomí kolik takových čísel, triků a všelijakých černohumorných kravinek dokázala kapela za dobu své existence vymyslet. Za zmínku stojí i působivě vypadající scéna, připomínající temný strašidelný hrad. Když jsem Lordi viděl posledně (letos na Masters of rock) přišlo mi jejich vystoupení takové rozpačité, ale tady v Praze to byla najednou úplně jiná liga, nejen díky dobrému (možná až trochu zbytečně přehulenému) zvuku, ale hlavně díky skvěle zvolenému playlistu. Z novinky zazněly jen tři songy, zbytek obstaraly největší hity skupiny a také tak trochu pozapomenuté skladby (jako třeba dlouho živě nehranná „Rock Police“). Prostor pro své sólové číslo dostal každý ze čtyř muzikantů, ale protože Lordi nejsou zrovna virtuózové, nejednalo se o ukázku instrumentálních schopností, ale především (a ve všech čtyřech případech) o skvělou show a o hru na efekt. Základní část svého setu uzavřela pětice koncertní tutovkou „Who´s Your Daddy?“ a samozřejmě došlo i na přídavky v podobě songů „Devil Is a Loser“ a „Hard Rock Hallelujah“, při které Amenovi kiksla kytara, a tak jsme slyšeli Lordovský megahit bez šesti strun. Ovšem tato malá nepříjemnost v žádném případě nemohla zkazit dojem z jinak výborné akce.
Playlist: Sexorcism, Would You Love a Monsterman?, Missing Miss Charlene, Your Tongue´s Got the Cat, Blood Red Sandman, It Snows in Hell, She´s a Demon, Naked in My Cellar, Rock Police, Hug You Hardcore, The Riff, Who´s Your Daddy?. Devil Is a Loser, Hard Rock Hallelujah
|
