„These are the voyages of the starship Nanowar Of Steel,
which is on mission to explore new sense of humor
and find the joke that no man has made before…“
Dělat si srandu ze žánru, který někdo miluje do morku kosti, nemusí být jednoduchá věc. Krom toho, že hojně lidí něco takového nikdy nepochopí, je pro případný úspěch stvořených vtípků zapotřebí ovládat nástroje, a to na zcela profesionální úrovni. No a pak je zde ještě důležitější aspekt, tedy smysl pro humor, který musí být tak kvalitní, jako jméno největšího z parodovaných interpretů. Na koho jsou tito Italové zaměřeni nejurputněji, je jasné již z jejich názvu. Amíci Manowar neunikli hledáčku autorů ani tentokrát, kromě nich ale přišlo na řadu mnoho dalších, přičemž – abychom rovnou odpověděli na otázku stran vtipnosti – většinou jde o výbornou a hlavně vkusnou zábavu.
Nobelovu cenu za přínos světovému power metalu by si pánové zasloužili již za úvodní skladbu „Barbie, MILF Princess of the Twilight“. V ní je do posledního možné zákoutí zparodováno dlouholeté tažení symfoniků Rhapsody (a jim podobných uskupení), vše je přitom po stránce chytlavosti zvládnuto způsobem, který strčí do kapsy i většinu vážně se beroucích interpretů. Krom skvělého textu, kde je kupříkladu „emerald“ na stejné úrovni jako „ementál“, aby se zdůraznilo známé anglické sousloví „cheessy power metal“, je zde trefou do černého zpěv Fabia Lioneho, jenž svojí účastí neodolatelně odlehčuje jak dlouholetou činnost v domovských Rhapsody, tak v podstatě i bezpočet hostujících štací, které tímto rozvinul o jakousi meta-srandovní dimenzi.
Z pohledu autorské nápaditosti jde však jenom o začátek, následující dění nahrávky totiž přinese tak bohatý a vrstevnatý obsah, že je nutné omezit pisálkovskou snahu na skromné vyzobání (subjektivně) nejpovedenějších okamžiků. Minout nemohu navazující kousek „The Call of Cthulhu“, jehož závěr zní, jakoby Italové ke spolupráci pozvali Čecha Daniela Nekonečného a Šum Svistu. Praštěně stylizované vokály jsou ostatně běžným prvkem ve tvorbě Italů, kteří „filmově“ přehrávají, úmyslně jsou mimo rytmus, svévolně zacházejí s počtem slabik, a to mnohdy rovnou v rodné řeči. Což ale neznamená, že zde nezaslechneme vynikající pěvecké výkony, viz položka „Heavy Metal Kibbles“, který je osobitým připodobněním Britů Judas Priest, včetně Halfordovského ječáku.
Běžnou výbavou aktuálního playlistu jsou krátká intermezza, jako je třeba to s názvem „Images And Swords“, v němž se dozvíme tajemství sofistikované hudby Dream Theater. Nechci kazit zážitek, a tak jenom naznačím, že ve skutečnosti má vše co do činění se šroubovákem a velký penisem. A taky s Manowar, jejichž vzletný patetismus Italové dále rozpracují v písni „In The Sky“, kde postupně vyjmenovávají objekty, které se nacházejí na nebi (včetně vzduchu, mraků, ohně, hasičů nebo Johna Lennona). Krom metalu se zde čerpá i z popové sféry, např. ve skladbě „…and Then I Noticed That She Was a Gargoyle“, ve které se mísí Sembellův „Maniac“ s Oldfieldovým „Moonlight Shadow“, komickým vrcholem se pak stává samotný závěr (raději opět bez spoilerů).
Stratovarius si to vyžerou v počinku „Tooth Fairy“, cembalové cvrklikání i parádní neoklasické sólo s klasickým motivem ale nikoho z fanoušků Finů jistě neurazí. V kusu „Ironmonger“ zaujme identicky přesné zařvání kopírující Erica Adamse z Manowar, případně závěr ala znělka z Pobřežní hlídky. No a pak zde máme píseň „Uranus“ (neboli „your anus“) s parodizací Bee Gees či motivu hippiesáckého hitu „Let The Sunshine In“ a ještě několik dalších songů, ve kterých však zábava malinko upadne (jakkoli třeba titul "The Crown and the Onion Ring" stojí zato sám o sobě) a navíc roztahují již tak napjatou stopáž. I dobrý komik by měl vědět, kdy skončit, aby jeho vtip dostal správnou pointu. Italové tuto hranici malinko překročili, nicméně fórky, které nabízejí (zhruba) na třech čtvrtinách své nové desky, jsou skvělé a zaslouží potlesk na otevřené scéně.
|
