Pro německé melody-rychlíky Sinbreed může být skvělým vysvědčením, že za více než deset let existence došlo jen ke dvěma změnám v jejich sestavě. Tři roky starý odchod kytaristy Marcuse Siepena (Blind Guardian) mohl být sice mediálně zajímavý, na výraz a formu kapely však neměl nijak zásadní vliv. Což se ostatně potvrzuje i na letošní novince, kde kytary jsou tím nejsilnějším pilířem a v souvislosti s tímto konstatováním je nutno připomenout, že kytarovou sekci posílil Španěl Manuel Seoane. Jeho příchod však ve světle další velmi zásadní změny v sestavě není hlavní zprávou dne. Tou je totiž odchod stoupající pěvecké hvězdy Herbieho Langhanse (ex-Seventh Avenue, Ex-Symphonity, Avantasia). Nahradit jeho svébytně řezavý hlas se jevilo jako velmi obtížný úkol. Dá se říci, že Sinbreed jej zvládli a novic Nick Holleman (ex-Vicious Rumors) se s touto výzvou vyrovnal statečně, byť občas si člověk mimoděk připustí myšlenku na to, jak by se asi s některými vokálními linkami popasoval Herbie. Problém bych však viděl ne až tak v Nickových obyčejnějších hlasivkách, jako jednak spíš v nutném přizpůsobení se novému členu kapely (byť hledat, kdo je vejce, kdo je slepice a co bylo dřív je docela obtížné), ale hlavně v ne tak elektrizující skladatelské formě, jako tomu u Sinbreed bylo v minulosti.
A to i přes to, že Sinbreed dál staví na strhující energii, nekončícím a nekonečném dobrodružství sprintujících kytar i jejich bohatém sólování a na živelné a nakopávající (byť poměrně strohé a stavící spíš na strojovém tempu než na rozmanitosti) rytmiky. Dokonce i na ty extrémně splavné melodie dojde, jako třeba v úvodní přímočaré „First Under The Sun“ jejíž zpěvný refrén, podepřený šťavnatými sbory, by snadno zapadl na kterékoli předchozí album a čistému Hollemanově hlas, sem tam létajícímu do falzetu, dokonale sedne, nebo v hudebním optimismem a lehkým heroismem prosvícené „Final Call“ s velmi chytlavý riffem a návykovým refrénem. Jistota je i to, že naprosto tradiční skladby, ideálně reprezentované třeba nátlakovkou „The Purge“ spolehlivě rozpumpují nejednu pěst, stejně jako fakt, že staromilské osmdesátkové či devadesátkové nálady (v závěrečné poměrně bezbarvé a podivně ukončené „Through The Fire“ ještě umocněné živými hammondkami) a nádech zejména Gamma Ray nálad a postupů na vás bude pravidelně dýchat. Jen se tentokrát musíte připravit na to, že vzletnost některých skladeb nedosahuje takových výšek, jako tomu bylo dřív, přičemž však zároveň v žádné z deseti položek nehrozí Sinbreed vyložený karambol. A to, že se kapela s novým pěvcem možná může příště s úspěchem orientovat na krapítek jiné vody, naznačuje lehce potemnělá „At Least I Am“ s na chvíli nezvykle „zlým“ výrazem – byť pochopitelně v refrénu dojde na tradiční prosvětlenou zpěvnost.
Fakt, že se Sinbreed rozloučili s jedním ze zásadních poznávacích znamení, celkem pochopitelně zanechal na jejich aktuálním albu stopy. A ačkoliv se nevyhneme konstatování, že s albem „IV“ se jedná o nejslabší položku diskografie Sinbreed, vlastně se není až tak moc čeho obávat. Sinbreed stále hrají vysokou hru.
|
