Pouhé tři měsíce po vydání minulé desky „All Our Gods Have Abandoned Us“ vzdal kytarista Tom Searle svůj boj s rakovinou a odebral se do muzikantského nebe. Na kapelu padly těžké časy a přemítalo se, jestli bude metalcorová smečka pokračovat dál. Turné ovšem již bylo naplánované a věhlas britských Architects nabýval na síle. Už od doby „Lost Forever // Lost Together“ totiž kapela nadále vyšperkovává svůj unikátní styl a nejinak tomu je i na novince nazvané příznačně „Holy Hell“.
Jedná se tedy logicky o první desku bez Toma Searla, ale přesto je jeho rukopis cítit v každém tónu. Jednak proto, že bylo použito několik jeho demo nahrávek, a také proto, že se v textech odkazuje na to, jak se vypořádat s bolestí a jak s ní žít. V neposlední řadě tak „Holy Hell“ funguje jako velké rozloučení se zesnulým členem kapely, kamarádem a rodinným příslušníkem, protože bratr Toma Searla Dan hraje na bicí. Navíc nový kytarista Josh Middleton skvěle do kapely zapadl a svými nápady určitě ostudu progresivně se vyvíjející bandě neudělal.
Jak již je patrné z předchozího odstavce, nová placka vytváří zvláštní atmosféru a je kvůli celému backgroundu vzniku desky a vytyčenými tématy v textech prosycená nefalšovanými emocemi. Už na předchozím albu čnělo nad ostatními dílo „Gone With The Wind“ a něco podobného znamená pro aktuální novinku song „Doomsday“, který je na světě již více než rok a byl to právě první singl po oné tragické události. Kontext je při poslechu nové fošny velice důležitý, a pokud posluchače minul, stačí si nakoukat kapelní dokument „Holy Ghost“. Pokud ani tehdy nebudete cítit z každé písničky emoce, pusťte si klavírní verzi „Doomsday“ a celý osud kapely na vás dopadne jako těžká deka. V této souvislosti Architects vsadili na větší míru melodií a klidnějších pasáží včetně čistého zpěvu („Royal Beggars“). Není to vůbec na škodu, a přestože se jádro písní v zásadě nemění a jede se na jistotu, tyto zjemňující prvky jsou vítaným zpestřením. Navíc se rozevírají nůžky mezi jemnými pasážemi (smyčce, samply, mezihry s čistým zpěvem) a breakdowny, které dostávají větší říz a hraničí s djentovým výrazivem („Holy Hell“, „Dying To Heal“). Vyloženě luxusní je pak jednohubka „The Seventh Circle“, která líže deathové postupy a je škoda, že se píseň utne tak brzo.
Všechny singly jsou povedené, a přestože se z alba může zdát, že jede opět v zajetých kolejích, menší nuance a nepatrné změny jsou poznat až po několika poctivých posleších. Tvrdě podladěné kytary, Carterův rozšířený hlasový rejstřík, významné samply dotvářející atmosféru a nenápadné muzikantské maličkosti dotýkající se rytmiky a melodií dávají na albu „Holy Hell“ sbohem Tomu Searlovi – Architects mu staví pomník, píší epitaf a zároveň se s jeho odkazem v zádech dívají do budoucnosti kapely, která může dokázat ještě velké věci.
|
