Obdivuji tvorbu Američanů Iced Earth z devadesátých let, kdy u nich zpíval Matt Barlow (který se poté do kapely ještě jednou vrátil, ale už to nebylo ono). Hltal jsem nejen tehdejší studiovky, ale zejména rozmáchlou kompilaci „Days Of Purgatory“, jíž jsem pouštěl horem dolem a pořád jsem neměl dost, strhující riffy prorůstaly mým tělem, stejně tak Barlowův božský výkon. Do poslechu novinky formace Ashes Of Ares, která je současným Mattovým působištěm a v níž navíc figuruje další bývalý hráč ze Zamrzlé země, (bas)kytarista Freddie Vidales, jsem se tedy pouštěl se značným nadšením, přičemž jsem ani v nejmenším netušil, že tento pocit brzy vystřídá poměrně brutální deziluze.
Abychom si rozuměli, muzika není až tak špatná, Vidales sice není Shaffer (i když se u něj evidentně snaží nacházet inspiraci), ale občas dokáže přijít s dobrými heavy (či thrash nebo progovými) riffy a poskládat je v obstojný celek, a to zhruba v tónu temněji vedeného US power metalu (někde mezi Seven Witches a Nevermore, s evropským přídavkem v podobě Black Sabbath). Jenže daný celek je víceméně totálně podřízen Mattovi, který této příležitosti náležitě využil a…nedopadlo to dobře. Problém samozřejmě není v tom, že by najednou přestal umět zpívat, nekoordinovanost vokální prezentace nicméně vedla ke ztrátě sebereflexe a následně vypadnutí z úrovně snesitelnosti. Opravdu jsem nečekal, že pro mě někdy bude až fyzicky nesnesitelné doposlouchat písně, ve kterých zpívá Matt Barlow, avšak stalo se a to, co předvádí v položkách jako „Sun Dragon“, „The God of War“ a „Trascending“ je pro mě osobně mimořádně nelibozvučné.
Matt totiž doslova filmově přehrává, jede až moc na sílu nebo své linky divně protahuje, až jeho výkon chvílemi působí jako nechtěná parodie. Jako balzám proto působí ojedinělé momenty, kdy se dokáže alespoň částečně zklidnit a nijak svůj projev neznásilňuje (např. „The Alien“, „Unworthy", „Soul Searcher", „In the Darkness“), případně je umírněný během celé skladby, jako se přihodilo v nejpovedenější kompozici „Let All Despair“, kde pánové na zpočátku baladických, avšak postupně účinně gradujících tempech budují vysoce chytlavý zážitek. Ten sice silně evokuje postupy několikrát zmíněných Iced Earth, ale člověk je v případě tohoto alba vděčný za vše povedené, neboť metalový pánbůh ví, že toho ve výsledku opravdu mnoho není.
|
