Jsou tu znovu Ronnie Atkins a Erik Mårtensson. Slušelo by se připojit i jméno třetího do party, bubeníka Magnuse Ulfstedta, který se k ústřední dvojici připojil již na debutu projektu Nordic Union, ale upřímně, jeho rytmika je sice opět velmi šťavnatá a pro výraz Nordic Union nezbytná, nicméně tady všechno stojí na excelentním a nezaměnitelném zpěvu ústřední postavy dánských Pretty Maids a šikovných prstech tahouna spolků W.E.T. či Eclipse. Kooperace této dvojice přinesla před téměř třemi lety příjemnou porci klasických písničkářských hard rockových melodií, bez nějakých ambicí nabourávat zažité postupy, za to však s velmi pohodovou náladou, obratností a bezprostředností při vytváření melodií, které nestaví na nějaké okaté chytlavosti, ale přitom strašně snadno přitáhnou pozornost a vklouznou do uší, a na profesionalitě a mistrovství výrazných postav hard rockové scény. Bylo by bláhové očekávat, že druhá deska přinese něco odlišného, takže pokud vás dobře naladilo houpání na melodiích eponymního alba (a nevěřím, že by pro kteréhokoliv příznivce hard rocku nebylo alespoň plně uspokojující), na totožnou vlnu můžete naskočit i nyní.
Excelentní a ve všech polohách stoprocentně přesvědčivý Atkins (ten chlap a jeho hlas prostě nestárnou). Autorská přizpůsobivost Erika Mårtenssona, který by při přípravě dalšího alba Pretty Maids mohl klidně zasednout k jednomu stolu s dvojicí Atkins – Hammer a příznivec kapely by rozhodně nemohl žehrat na nějakou odchylku ze zažité velmi kvalitní formy a který stejně tak přirozeně do Nordic Union pouští nálady svých domovských spolků. Povedený zvuk, ve kterém zřetelně vynikne hráčská šikovnost muzikantů a který je tak decentně vyostřený, aby bez problémů vklouznul do rockových rádií, do rozbouřeného rockového klubu (spíš pro starší a pokročilé) i do dámského srdce. Tempo, které nikam nespěchá a dává možnost se s hudbou plně pomazlit. Důvtipné sborové zpěvy, které pokaždé, když zazní, dokáží zdůraznit atmosféru kterékoliv skladby. A tak vlastně jedinou věcí, kterou lze v aktuálním kole Nordic Union vytknout, je skutečnost, že využitím velmi podobné matrice u všech skladeb můžete mít v závěru alba pocit, jako by kluci vyházeli své hlavní trumfy hned na začátku alba. Jistě, dokonalý vtahovák do alba „My Fear & My Faith“, „Because Of Us“ s povedeným využitím dětského sboru i „It Burns“ s posmutnělým piánem, trochou plačtivosti a dramatu plně potvrdí, že Nordic Union hrají se stejnými kartami jako minule a tím, že přijdou na řadu jako první, trochu zastíní zbytek alba. Ale zkuste jen dát náhodné přehrávání a snadno přijdete na to, že stejná síla pulsuje v nadýchaném refrénu a dramatickém proplétání hlasů postupně se rozvíjejícího a s nástupem refrénu plně gradujícího „Breathtaking“, či v houpavě měkkoučkém A.O.R. „Die Together“. A obávat se nějakého poklesu formy či slabšího kousku není třeba v žádné z jedenácti položek.
Album „Second Coming“ je bez překvapení, očekávatelné a přesně ve stopách minulého alba, což ale rozhodně není nutné brát jako mínus. Protože písničkářská óda na hard rock a laskavé pohlazení po rockerské duši, ušité přesně na míru Ronniemu Atkinsovi, přijde k duhu kdykoliv a v jakémkoliv rozpoložení.
|
