"We don´t look to the sky anymore..."
Když vaše oblíbená kapela vydává každý rok nové album, je to prostě radost. Kyperští Arrayan Path tuto workoholickoou sérii drží již třetí sezónu, přičemž jsou zároveň mezi deskami schopni udržet dostatečné rozlišovací fragmenty. Takže zatímco v předminulém případě autoři více hloubali v progresivních zákoutích a loni se zase přiklonili k melodickému power metalu, tentokrát kladli důraz na hutný epický majestát, který má být jistým návratem k původním kořenům kapely, přičemž honosných rozměrů dosáhla i samotná více než osmdesátiminutová stopáž nahrávky, servírovaná rovnou na dvou albech. Bylo samozřejmě teoreticky možné vyjmout některé skladby, aby se zaplnil pouze jeden disk, hudebníci však něco takového nechtěli dopustit, jelikož se dle jejich slov jedná o komplexní a sevřený hudební děj, kterému by jakýkoli zásah jenom ublížil.
Podobné rozhodnutí je v dnešní urychlené době značně odvážné, jak nás však poučila minulost, tito umělci zpravidla velmi dobře vědí, co činí. Jejich tvorba nepostrádá vizi a hlavně tvůrčí potenciál, jenž celkem hravě předčí většinu současné konkurence. V případě novinky tomu není jinak, přičemž se jejím prostřednictvím opět vydáme na výlet do minulosti, tentokrát do starověkého Řecka, které bylo ostatně vždy velkou inspirací kyperských autorů. Dopředu proklamovaný důraz na epické vyznění a návrat k raným počinům je rovněž pravdivý, je však nutné zohlednit aktuální zkušenosti hudebníků, kteří se jednak posunuli kvalitativně, jednak již nepřipustí pochybnou zvukovou produkci, jako tomu bylo v případě debutové desky „Road to Macedonia“. I díky tomu tentokrát vyniká každý ze zaznamenaných elementů, včetně práce hostujícího bicmena Marka Zondera (ex-Fates Warning, Warlord), nebo hlasu Nicholase Leptose, jenž zůstává mistrem svého řemesla (nejen vokálního, ale také autorského), a který je schopen udržet poslechovou pozornost i při nástupu malinko rozvleklých pasáží.
Ani takovým se zde totiž nevyhneme, což souvisí s někdy možná až přílišným tlakem na dramaticko-výpravný feeling písní. Většinou ale budeme pohlceni vlnou skladatelské invence a žasnutím nad množstvím nápadů, které tahle parta dokáže v každé položce nabídnout. Nechybí impozantní sbory s obdivuhodnou rozmanitostí, mistrovsky propracované orchestrace nebo instrumentální pasáže, které se v rámci výpravy do starých věků nejčastěji odvíjejí v pomalých či pochodových tempech. Žánrové rozpětí postihne těžké heavy riffy s progresivním, ale zhusta také powermetalovým zázemím, které je v muzikantech již evidentně pevně a hluboce ukotveno.
Jakkoli však deska „Archegonoi“ nabízí mnoho spektakulárních momentů, okamžitou líbivost známou (zejména) z minulého počinu „Dawn of Aquarius“ nečekejme, zde se vše dostává pod kůži pozvolna a nepodbízivě, o to déle pak ale muzika v duši doznívá. Nejchytlavější okamžiky nabízejí vokály, ať již sborové nebo sólové, kdy Leptos s frázemi čaruje a nejednou svádí nohy k obdivnému pokleknutí nad strhujícím zážitkem (viz např. šlapavé úseky v „Bellerophon (Forged by the Blacksmith)", brilantně vygradovaná vokální pasáž v kompozici „Where the Hydra Hides“ či krásnými preludii doprovázené linky v polobaladě „King of Argos"). V případě této desky však není vhodné vypichovat jednotlivé momenty, její obsah musí každý vstřebat po svém, nejlépe v klidném prostředí a hlasitém módu. Tvůrci z Arrayan Path stvořili pozoruhodný počin, který patří mezi to nejlepší, co v metalu za poslední roky vzniklo.
|
