Členové nové powermetalové kapely Warkings od počátku úzkostlivě tají své identity a skrývají se za maskami a přezdívkami, což samozřejmě není nic jiného, nežli marketingový tahák. Už americký režisér Hitchcock moc dobře věděl, že to, co není jasně vidět, je o mnoho strašidelnější (v tomto případě teoreticky lákavější). Ok, nic proti, tato tajemná hra ale působí trochu úsměvně s ohledem na zpěváka, kterým je bez pochyb Georg Neuhauser (Serenity), jehož specifické volátko zkrátka nelze zaměnit s nikým jiným. Ovšem jelikož Georg patří mezi mé oblíbence a jsem rád za každou píseň, ve které pěje, vyhlížel jsem debut tohoto projektu s jistým očekáváním…
…a jak se po poslechu alba „Reborn“ ukázalo, nic světoborného tahle čtyřčlenná parta nehraje, čímž se jenom potvrzují myšlenky o uměle vytuněné strategii firmy Napalm Records. Zkráceně bychom mohli napsat, že zde máme co dočinění s hudební variantou Němců Primal Fear, pouze s jiným zpěvákem a taky o něco jednodušší kompoziční cestou. Anonymní autoři Warkings tradiční vzorec sloky, refrén, sólo, refrén nijak nekomplikují, což se týká i roviny aranží, kde jen občas zazní symfonické prvky (z kláves hostujícího Čecha Jana Vacíka "ukrytého" pod roztomilou přezdívkou Sir Jan of Vacik), jinak je pevným základem kontrast dne a noci, na albu prezentován soubojem melodického elementu s ostrými heavy-powermetalovými riffy (s eventuálním thrashovým či progresivním náklonem).
Stejně jako v případě většiny žánrových spolků se i zde stalo měřítkem kvality množství chytlavých triků, které se skladatelům povedlo vykouzlit. Pokud se úvodních dvou skladeb týká, tedy „Give Em War“ a „Never Surrender“, pak čarování proběhlo velmi úspěšně a z pomyslného klobouku vylétlo několik nádherných holubic v podobě svižné rytmiky a zejména libozvučných vokálních linek, včetně refrénů, které se vůbec staly jakostní alfou a omegou tohoto alba. Jakkoli autoři nic osobitého nenabízejí (nejednou v hlavě vyskočí pocit čehosi povědomého), v podstatě pokaždé umí přijít s dostatečně přitažlivým hudebním děním, jež je ovšem v některých příspěvcích strženo slabým chorusem. Vůbec nejméně snesitelné jsou (jakoby) bojově nabuzené pokřiky, které tvoří protipól Georgovu medovému hlasu (viz taktika dne a noci). Problém je, že tyto hlasové části jsou až moc tažené na sílu, nedynamické, zkrátka primitivní, což otravuje zejména v refrénech položek „Hephaistos“, „Holy Storm“ a „Fire Falling Down", chorus „Gladiatora“ pak nebaví i bez toho.
V případě písní, kde tyto machistické pokřiky nelezou Georgovi do zelí nebo se nacházejí mimo refrénové party, je vše víceméně pořádku (viz např. „Battle Cry“, „The Last Battle“ a „Sparta", ve které zazní growling hostující pěnice Queen of the Damned, neboli Melissy Bonny z Evenmore). V takových okamžicích jde o svižný a velmi poslechový power metal, kterému k povedenému účinku výrazně dopomáhá bezchybná zvuková produkce. Výsledkem je album, které v konkurenčním boji v pohodě obstojí, je ovšem zbytečné přikládat mu jakoukoli nadsazenou (nebo dokonce mystickou) váhu jenom proto, že k jeho prezentaci byly zvoleny méně tradiční marketingové postupy.
|
