Jedna z největších metalových kapel současnosti letos vydala svoji bestofku s názvem „Decades“ a v rámci její propagace vyrazila na vskutku obrovské turné, které naštěstí neminulo ani českou metropoli. Bohužel místo konání pražského koncertu už tak šťastně vybrané nebylo, protože odporné prostředí O2 areny dokázalo zničit (a to jak svou akustikou, tak svou „atmosférou“) už hezkou řádku vystoupení velkých zahraničních hvězd. Když jsem v roce 2011 odcházel zcela znechucen z koncertu Judas Priest, zařekl jsem se, že už v životě do téhle hnusné multifunkční haly nevkročím. Ale „Decades: World Tour 2018“, v rámci kterého Nightwish avizovali dlouho nehranné a lehce pozapomenuté songy, bylo dostatečným lákadlem, které mě donutilo svou zásadu porušit. Nutno dodat, že za těch sedm let mé absence se ve zmíněných prostorách nic nezměnilo. První nástraha čekala na posluchače kvalitní metalové hudby už před vstupem do vysočanské arény. Tím mám samozřejmě na mysli dlouhé pomalu postupující fronty, které se táhly až ke stanici metra. Pokud člověk úspěšně projde nepříjemnou bezpečností kontrolou a dostane se konečně dovnitř, stále nemá vyhráno, malé a často nejasné popisky a ukazatele ho odsuzují k tomu, aby v tomto komplexu chvíli bloudil. Navíc v ruce stále žmoulá svou bundu, protože tahle megahala samozřejmě nemá šatnu (pokud přeci jen někde ano, tak by mě zajímalo kde, protože jsem nepotkal jediného člověka bez kabátu). Ovšem ten největší problém O2 areny se jmenuje žízeň. Několik tisíc návštěvníků, kteří stojí na ploše, má k dispozici jeden bar se čtyřmi pomalými barmany. Z čehož samozřejmě vyplývá, že drtivá většina přítomných je po celou dobu konání akce na suchu. Ti, co se rozhodnou obětovat podstatnou část programu, kvůli kterému sem přišli, a jdou se postavit do fronty k baru, jsou nakonec donuceni vychlemtat svůj studený nápoj v předsálí, protože nikoho s kelímkem v ruce dovnitř ochranka nepustí….. Zkrátka a jasně v O2 aréně je pohodlí návštěvníků na tom nejposlednějším místě.
Pojďme raději k hudbě. Večer otvírali finští Beast in black. Tahle parta soustředěná kolem odpadlíka z Battle Beast Antona Kabanena hraje melodický metal okořeněný disko prvky. První věc, která mě na jejich vystoupení zaujala, byl výborný zvuk a to rozhodně ve zdejších prostorách není věc úplně obvyklá (zvláště u předkapely). Dále musím vyzdvihnout výkon zpěváka Yannise Papadopoulose, který dokáže hnát svůj hlas do těch nejvyšších pater nejen ve studiu, ale i naživo, což zde všem přítomným jasně dokázal. Trochu víc prostoru by si určitě zasloužil excelentní kytarista Kasperi Heikkinen. Už jako záskok za Henjo Richtera u Gamma Ray prokázal, že má neskutečný talent, což později potvrdil i u Uda Dirkschneidera. Ovšem v Beast in Black vedle kapelníka Kabanena hraje spíš druhé housle (tedy kytaru), a to je určitě škoda. Celá kapela výborně bavila publikum a také za to sklidila zasloužený úspěch. Z nevděčné role předskokanů se jim podařilo vytřískat maximum.
Po překvapivě krátké pauze (asi dvacet dva minut) nastoupila na scénu hlavní hvězda večera. Nightwish si pro nás tentokrát připravili těch překvapení hned několik. Už samotný rozjezd byl poněkud netradiční. Nejprve na obří obrazovku (přesněji řečeno plátno), která vévodila celé scéně, vyskočil krátký spot, který nabádal diváky, aby si místo natáčení videí na telefon radši užívali koncert. Nutno dodat, že to moc nepomohlo, protože bezohledných pitomců s mobilem nad hlavou, kteří kazili zážitek z koncertu nejen sobě, ale i ostatním lidem stojícími za nimi, bylo bohužel víc než dost. Poté se spustil minutový odpočet. Kdo čekal, že po jeho skončení vypukne pořádný metalový nářez, pletl se. Naopak, na scénu přišel zcela osamocen Troy Donockley jen se svojí flétnou, kterou posléze vyměnil za dudy, a postaral se o krásný pomalý akusticky úvod, jež postupně přešel do otvíráku kultovního alba „Once“, skladby „Dark Chest of Wonders“. Pohledy diváků upoutala určitě i samotná scéna. Nightwish si moc nepotrpí na nějaké kulisy, takže středobodem všeho bylo již zmíněné obří plátno za zády muzikantů, které společně s dalšími obrazovkami přímo na podiu, na kterých hudebníci stáli, vytvářelo zvláštní a velmi působivý efekt levitujících bicích. Z dálky to opravdu chvílemi vypadalo, jako kdyby se bubeník Kai Hahto se svojí soupravou vznášel ve vzduchu. Samozřejmě nechyběla ani dnes téměř nezbytná pyrotechnika. Zvuk z počátku nebyl úplně ideální, ale zvukař to naštěstí dal brzy do pořádku.
Pokud se ptáte, jak si Floor Jansen poradila se starými fláky nazpívanými původně Tarjou (a těch zaznělo požehnaně), můžu vám v klidu odpovědět, že se ctí. Nepouštěla se sice do takových výšek jako Tarja (v tomhle směru se trošku šetřila), ale odzpívala je tak nějak po svém a znělo to opravdu dobře (mimochodem porvala se s tím o mnoho lépe než její předchůdkyně Anette Olzon). Své vokální kvality naplno ukázala ve skladbě „Gethsemane“, kde se pustila i do operních výšek. Kdo tentokrát pěvecky moc neoslňoval, byl Marco Hietala.
V hitovce „Wish I Had an Angel“ zněl trochu unaveně, ale poté už se rozjel a jeho následující vokální výkony byly poměrně lepší. Nejvíc mě na vystoupení téhle finské formace baví to, jak dokáže pro účely živého hraní upravit a ozvláštnit svou vlastní studiovou tvorbu. Ještě před deseti lety si zakládala na tom, jak její věci zní naživo stejně dobře jako z desky a neobešla se bez různých playbacků, samplů a podobných kravin (ostatně jak to v současnosti dělá spousta zejména evropských kapel), dnes jako by prozřela a pochopila podstatu samotné hudby a uvědomila si, že živé provedení dává hudebníkovy mnohem větší svobodu a možnost posunout své dílo ještě dál. Radikálně ubylo všech těch samplů a podobných blbostí a za muzikou, která se valí z reproduktorů, stojí těch šest muzikantů na pódiu. Právě tohle všechno dělá z Nightwish jednu z největších metalových kapel současnosti (playbackáře z Within Temptation a Epicy bych na tomto koncertě postavil do první řady, aby dobře viděli a slyšeli, jak se to má dělat). Tento velký posun udělala kapela hlavně s příchodem Troye Donocklyho. To on svými lidovými nástroji dává nový náboj starým známým peckám. Krom toho se i párkrát chopil kytary (třeba ve Wishmasterovské klasice „Come Cover Me“) a vždy to bylo ku prospěchu věci. V baladě „Dead Boy´s Poem“ nádherně vyzněla akustická kytara, kterou tentokrát obstaral Marco Hietala. I když tahle věc na desce patří k těm méně výrazným, naživo opět nádherně rozkvetla. Další faktor, který dělá z Holopainenovy party ikonu žánru, je její smysl pro kombinování různých hudebních stylů. Málokteré těleso dokáže zkombinovat rockovou muziku jak s vážnou hudbou, tak s lidovou veselicí, Nightwish se to podařilo hned v několika kouscích. Nemusím asi dodávat, že všichni muzikanti v tomhle uskupení ovládají své nástroje přímo bravurně. Nejlepším důkazem je Emppu, který sice na jevišti není moc vidět (možná i díky svému nižšímu vzrůstu), ale o to víc je slyšet. Během večera několikrát dokázal, že patří mezi světovou kytarovou extratřídu.
Jestliže kapela slibovala dlouho nehrané a léta opomíjené pecky, splnila svůj slib na sto procent, protože jsme měli možnost slyšet takové klenoty jako „Elvenpath“, „10th Man Down“, „Devil & The Deep Dark Ocean“ a absolutně největší překvapení bylo zařazení skladby „The Carpenter“ z debutu. Kdo by tipoval, že si v téhle skladbě zapěje po dlouhé době kapelník Holopainen, hluboce by se mýlil. Kupodivu se zde mikrofonu neujal ani Marco, ale překvapivě Troy. A zazpíval to přímo ukázkově. V playlistu samozřejmě nemohly chybět klasické hity jako „Élan“, „Last Ride of the Day“ nebo „Nemo“, ve které si jedno kytarové sólo střihnul i Troy Donockley. Základní část svého vystoupení uzavřeli pánové a dáma trochu nevýrazným songem „Slaying the Dreamer“ a samozřejmě došlo i na přídavky. Snad všechny kapely na závěr své show hrají svoje největší hity, Nightwish jsou i v tohle jiní. Jako přídavek totiž napálili opus „The Greatest Show on Earth“, více než dvacetiminutovou skladbu z poslední řadové desky. Samozřejmě ji v živém provedení trošku zkrátili a hlavně opět velice vkusně upravili. Při úvodním a už samo o sobě nádherném a silně melodickém klavírním partu se na scéně vedle Tuomase Holopainena najednou zjevil Troy Donockley s kytarou v ruce a začal Tuomasovu melodii obohacovat o pochmurné bluesové tóny a světe div se, ono to opravdu fungovalo. Abychom neměli těch dlouhých songů málo, svou show Holopainenovci uzavřeli (tentokrát jenom deseti minutovou) kládou „Ghost Love Score“, což byla skvělá tečka za celkově famózním mistrovským vystoupením. Reakce publika byla ovšem během celého večera velice vlažná. I přesto, že se Floor snažila obecenstvo hecovat, jak to jen šlo, vypadalo to, že si koncert z patnácti tisíc přítomných užívá tak tři sta lidí. Ono se ale není čemu divit. Když se člověk mačká v davu jak sardinka, hrdlo mu svírá obrovská žízeň, v nelidském vedru se potí jak blázen a v ruce tři hodiny drží svůj kabát, tak je logicky otrávený a znechucený. To je právě ten hlavní důvod, proč koncerty v O2 areně nikdy nemají tu správnou atmosféru.
Playlist: Intro, Dark Chest of Wonders, Wish I Had an Angel, 10th Man Down, Come Cover Me, Gethsemane, Élan, Sacrament of Wilderness, Dead Boy´s Poem, Elvenjig, Elvenpath, I Want My Tears Back, Last Ride of the Day, The Carpenter, The Kinslayer, Devil & The Deep Dark Ocean, Nemo, Slaying the Dreamer, The Greatest Show on Earth, Ghost Love Score
|
