Je trochu s podivem, když kapela, jejímž dominantním nástrojem jsou klávesy, nemá ve svých řadách klávesáka. Australští power progresivci Divine Ascension vloni přišli nejen o Davida van Pelta, jehož pestrá hra na černobílé klapky byla na čtyři roky starém albu „Liberator“ jedním ze zásadních poznávacích znamení kapely, ale i o kytaristu Roberta Inglise, čímž se zredukovali na pouhou čtveřici. Tím je výčet změn, které u kapely proběhly, téměř plně vyčerpán (výjimkou je aktuální hostovská účast Toma Englunda z Evergrey) a pro ty, kterým album „Liberator“ učarovalo, může být dobrou zprávou to, že Divine Ascension plynule pokračují tam, kde před čtyřmi lety uzavřeli svou druhou albovou kapitolu.
To podstatné – tedy bezbřehá hudební bohatost, individuální muzikantská šikovnost (pro jejíž vyniknutí je zárukou přítomnost Jense Bogrena u mixu a masteringu), netuctovost zajímavě zabarveného vokálu Jennifer Borg, dějová propracovanost, vyhýbání se přehnané chytlavosti, silné sklony ke zvratům, proměnám a nestálosti, umění včas alespoň na chvíli v rámci většiny skladeb sáhnout k melodické splavnosti, i schopnost odhalovat svá zákoutí postupně a tím se stát přitažlivým na víc než jen pár prvních poslechů, to vše na albu „The Uncovering“ zůstává. Dokonce ani ta koncepce desky, kdy až v závěrečné skladbě kapela sáhne k přehlednější kompozici (možná za to může i fakt, že je to poprvé, kdy Divine Ascension nemají potřebu svůj náladově opulentní svět protahovat a rozvíjet a drží se jen plíživě tajemné melodie) se nemění. Proto nepřekvapí, že většina skladeb pak zůstává v kategorii nesnadno zapamatovatelných (opět přijde jasná výjimka – ultramelodická „New World“ s velmi přehledným ústředním sloganem), a to i přes to, že třeba v „Prisoner“ vás přitáhne melodický námět ne nepodobný nápadům raných Amaranthe (byť v ne tak adrenalinové podobě) a v „Pursuit Of Desire“ se hraje na silnou dramatičnost, která hodně těží především ze smyslného spojení dvou hladivých a k sobě skvěle pasujících hlasů (právě zde se k Jennifer přidává Tom Englund), ne nepodobného emotivním ekvilibristikám Serenity.
Divine Ascension dobře načasovali termín vydání svého třetího alba. V tomhle období je přece jenom šance, že za podzimních plískanic a vlezlého chladu dáte téhle muzice dostatek prostoru, který vyžaduje. Vždyť už i úvodní dějově bouřlivý singl „Evermore“, na který Divine Ascension vsadili jako na první zveřejněnou skladbu, se chytlavému světu Nightwish, Evanescence, či Amaranth, na nějž se Divine Ascension dříve odkazovali, úplně nevyhýbá, ale že by do něj plně zapadl taky nehrozí. To, že si Divine Ascension nevybrali nejsnadnější cestu pro oslovení posluchače (i když s touto myšlenkou zjevně neustále koketují) na první dobrou, bylo zřejmé už u minulé desky. A pokračují v tom (možná dokonce ještě o ždibec komplikovaněji) i nyní.
|
