Hrátky s dýkou můžou být nebezpečné, ale říkejte to někomu, kdo zrovna mastí nejnovější díl Assassin´s Creed. Název finské kapely Daggerplay mi akorát kápl do noty, stejně jako její muzika, se kterou nastalo vnitřní splynutí již po několika taktech videoklipu „Cruel Wind Blowing“. Melodický a hravý punk rock či punk´n´roll, nacházející inspirační předobraz na rozmezí sedmdesátých a osmdesátých let (ovšem s moderním zvukem), něčím takovým zkrátka nemám důvod pohrdnout.
Celé album provází dobrá nálada a skotačivé rytmy, ať již rychlé nebo rozvážněji vedené. První píseň „Cruel Wind Blowing“ zároveň potvrdí hráčskou zručnost, pro kterou nejsou žádnou překážkou ani složitější sólové výpady, na dobré úrovni se nachází také zpěvák a zároveň kytarista Pekko Mantzin. Po ojediněle slabší položce „Black River“ se kapela vyladí na komerční punkrockový level, a to v kompozicích „Girl, It´s Gonna Get Better Or Just Worse“ a „Days Like These“. Tato poloha Finům na albu pokaždé velmi svědčí, v odlehčené podstatě daných písních je mimochodem možné rozpoznat inspiraci (ať už záměrnou či nikoli) geniálním spolkem Toy Dolls, viz dále také svižná jízda „NW2“ nebo melodicky výživná hitovka „Ghosts“.
Vícestylové rozhraní desky zajistí nejednou zakomponované westernové prvky, bluesrockové sólo v dalším skvělém příspěvku „Four Walls“ nebo irsky rozdováděný folk kousku „Kilburn Highroad“, ve kterém se představí několik - z celkově početného houfu - hostujících instrumentalistů a vokalistů. Nástrojovou rozmanitost doplňují bonga v další klipovce „One Mile Town“ (s jasným ozvukem Green Day) nebo banjo, housle a piano v pikantně vygradovaném „Sinister Blues“. Finové Daggerplay nahráli svěží dílo, které mě baví zhruba podobně, jako produkce jejich výborných krajanů Klamydia. Toto přirovnání nechť je dostatečným doporučením k poslechu desky „Subterranean Reality".
|
