Pionýři metalcoru. I tak by se dalo nazvat seskupení z Bostonu Unearth, které se zformovalo na konci devadesátých let a jako jedno z prvních vedle Killswitch Engage tento subžánr zpopularizovalo. Roky běžely, štafetu převzali jiní, ale Unearth stále v metalcorovém rybníčku poctivě čeřili vodu. Stalo se tak i před čtyřmi lety, když se mezi posluchače dostala technicky dokonalá deska „Watchers of Rule“. Američtí metalcoristé si dali na čas a novinku „Extinction(s)“ představili až po čtyřech letech, což je nejdelší pauza v historii kapely.
Jestliže předchozí „Watchers of Rule“ byla technicky našlapaná, „Extinction(s)“ je zase pořádná rána do palice s příměsí hardcore a deathcore prvků. Jakmile se rozezní první riff v úvodním nátěru „Incinerate“, je jasné, že Unearth rozhodně nebudou nikterak zvlášť experimentovat a nic převratného vymýšlet. Deska je surová a tvrdá, a přestože se tu a tam vyjeví obvyklý rukopis zejména kytaristů, většinou se posluchač může těšit na masivní riffy v hlubokých tónech.
V podstatě první půlce alba nejde nic extra vytknout. Dvojšlapka poctivě duní, Trevor Phipps řve jak o život a kytaristé McGrath se Susim nádherně doplňují rytmiku svými ekvilibristickými sóly a harmoniemi. Nemůžou chybět pro Unearth tolik typické kytarové melodie anebo zabijácké závěry skladeb. Vše korunuje píseň „Hard Lined Downfall“, která svými mohutnými riffy a breakdowny jede kupředu jako parní stroj a řeže hlavy.
Veliká škoda pak nastává, když se poslední třetina krčí ve stínu prvních šesti zářezů a spíše se tak ke konečnému singlu „One with the Sun“ jen tak pronuděně doposloucháte. Zklamáním je pak i celkový zvuk desky, kdy zejména bicí jsou nepochopeným způsobem upozaděny a naopak hodně vytavené jsou sólové kytary. Rozum pak zůstává stát nad finální produkcí tím spíš, že na desce spolupracoval Adam Dutkiewicz – kytarista Killswitch Engage, metalcorový guru, multiinstrumentalista a hlavně producent nejméně poloviny alb různých corových kapel.
Ve výsledku se Unearth vrátili s nadprůměrnou deskou, která patří k tomu nejtvrdšímu, co kdy kapela vytvořila. Je to rychlé, tvrdé, nekompromisní, ale ke konci už albu dochází dech a nedokáže ničím moc zaujmout. Songwriting je i oproti předchozím kouskům trochu slabší, ale to je možná zapříčeněno i vyzněním desky. Pro fanoušky povinnost i přesto, že se rozhodně nejedná o nejzajímavější, nejpovedenější nebo nejvyspělejší kousek v diskografii kapely. Je to zkrátka pumelenice, která však vedle předchozí desky vypadá jako chudý příbuzný, protože jí chybí moment překvapení, nápady a pocit výjimečnosti. Ten se u poslechu této novinky prostě nedostaví.
|
