Angel Dust byli poprvé u ledu uloženi téměř celou dekádu. V době, kdy se po knockoutu ze Seattlu k životu znovu začaly probouzet odnože tvrdší hudby, které ke svému životu využívaly melodie, se ústřední dvojice Assmuth – Banx rozhodla znovu nasednout na hudební kolotoč, přibrala do party Banxova bráchu Stevena (fakt, že se jeho klávesy staly pevnou součástí kapely, jasně signalizoval, že na starých zdivočelých základech už tahle parta nebude nějak ortodoxně lpět), kytaristu Bernda Aufermanna a především křiklouna s výrazným, stylově přesným a ne sice nezaměnitelným, ale za to velmi sebejistým projevem Dirka Thurische.
Chcete-li na třetím albu Angel Dust „Border Of Reality“ hledat kořeny kapely, klidně se do toho pusťte. Spojnice lze v obecné rovině najít ve strhující energii, živelné rytmice i sprintujících kytarách, ovšem to, jakým způsobem kapela zachází s melodiemi, se zvukem i s kompoziční náročností, to už je úplně jiná vesnice. Čistší, přehledný a ostře řezavý zvuk lze považovat za samozřejmost, přece jen hudební svět se o slušných pár let posunul a Angel Dust začali stavět na hodnotách, které by ve špinavém zvuku let minulých jen těžko vynikly. Byť ani na předchozích albech se Angel Dust nenechali při svých rychlých střelách kdovíjak svazovat délkou skladeb a nebáli se pustit do delších kousků, přece jen na „Border Of Reality“ celá třetina skladeb buď koketuje anebo rovnou překračuje osmiminutovou stopáž, a tak je jasné, že ke slovu se tentokrát dostanou i rozsáhlejší instrumentální pasáže. Angel Dust mají své skladby daleko propracovanější, komplikovanější a členitější (samozřejmě bráno z pohledu jejich minulosti, není potřeba mít sebemenší strach z toho, že by se kapela utápěla v nějakých složitostech). A co je pro aktuální výraz kapely asi nejdůležitější, nebojí se při veškerém důrazu sáhnout po vyloženě chytlavých melodiích. Na desce se proto nachází asi „nejhitovější“ píseň, kterou se kdy podařilo Angel Dust napsat – „Nightmare“, jejíž atmosféra krásně zhoustne při úvodním tajuplném klávesovém motivu, s těžkotonážní rytmikou i jedem napuštěném Thurischově vokálu, aby plně explodovala v majestátně nadýchaném, dramatickém a přitom hodně důrazném refrénu. Nejen v této chvíli skladbě (ale tady to díky té atmosféře vynikne dvojnásobně) Dirk Thurisch deklaruje, že jeho hlas je maximálně pružný i zvučný a že pro další (opět nepříliš dlouhé) působení Angel Dust je trefou do černého. Na výrazné atmosféře je postavená i nejdelší kompozice alba „When I Die“, ve které německá parta dokazuje, že její přerod do přemýšlivějšího výrazu nebyl šlápnutím do prázdna. Píšťalka, vláčné vybrnkávání, filozofický text, majestátní sólový zpěv, dramatické křížení hlasů, vrcholící v tradičním riffovém kvaltování…, i pro kapelu do té doby nevídané klávesové sólo (dokonce i na Hammondy dojde) a dlouhatánská instrumentální pasáž, která sice přibrzdí energickou jízdu, ale snadno předvede, jak Angel Dust během své pauzy hráčsky i kompozičně vyspěli. Že Angel Dust neztratili nic ze svého divokého tahu na bránu let minulých připomene titulní kvaltovka a snad ještě víc adrenalinově hrubá „No More Faith“, které ohromně sluší úvodní klávesové pohoupání, sekaný riff i naštvaně našlápnutý Thurischův zpěv A o tomhle je první comebackové album Angel Dust - při zachování energie a dravosti proniklo do jejich světa víc melodičnosti a zpěvnosti a každá z osmi vlastních skladeb plně obstála bez ztráty kytičky, do konceptu alba pak plně zapadla i výpůjčka „Spotlight Kid“ od Rainbow, která opět nabízí dostatek prostoru Dirku Thurischovi předvést své umění.
„Border Of Reality“ odstartovalo velmi plodné období života Angel Dust, ve kterém během čtyř let kapela vydala v téměř totožné sestavě čtyři alba, přičemž každé z nich se neslo na tak vysoké úrovni, že debaty o tom, která z post comebackových desek je tou nejlepší, by mohly být docela divoké a sáhodlouhé. Za mě je to právě „Border Of Reality“.
|
