Na počátku roku 2003 za sebou měla švédská formace Steel Attack dvě povedená alba, která možná „nebyla žádnými majstrštyky“, jak na svých stránkách skromně zmiňují samotní hudebníci, oba počiny však dávaly jasně na srozuměnou, že by se s touto partou mělo do budoucna počítat. Několik pamětihodných písní bylo totiž k nalezení na první i druhé studiovce, přičemž já osobně bych se jejich povedenost ani v nejmenším nezdráhal vsunout do kolonky „majstrštyk“. Poté došlo v kapele k několika personálním výměnám, prohodila se i vydávající firma, když label AFM, se kterým Švédové nebyli ani v nejmenším spokojení, nahradili Arise Records, stran kvality ale autoři zůstali na svém, což potvrdila v pořadí třetí deska s titulem „Predator Of The Empire“.
Pokud se výměny osazenstva týká, zpěváka (a rovněž basáka) Steva, který se hodlal plně soustředit na spolek Carnal Forge, nahradil jistý Dick Johnson, jenž s kapelou stvořil právě toto jediné album, stejně jako basák Patrick Späth (oba pánové odvedli dobrou práci, zejména Dickův hlas sedí k muzice naprosto přesně). Jen o něco déle (konkrétně do roku 2005) pak u Steel Attack vydržel nový bicmen Mike Stark. Hudební jádro však zůstalo neměnné, a přestože novinka kapely nenabídla tolik strhujících hitů, kterými nás obdařil zejména druhý a dodnes nejlepší příspěvek „Fall Into Madness“, pořád šlo o nadmíru chytlavé power-speedmetalové představení. Kupříkladu úvodní titulka hravě spadá do úctyhodné množiny výše zmíněných perel, když na pro kapelu tradičním, stejně jako kompozičně nejvhodnějším svižném podkladu přináší gejzír melodických nápadů s jiskřivými vícehlasy, popěvky, skvělým sólem nebo svůdným hymnickým finále. Po šlapavé pohodovce „Cursed Land“ pak očekávejme chuťovku s názvem „The Darkness“, která navzdory názvu prosvítí melodikovu duši další várkou rychlého tempa a libozvučných vokálních linek.
S nástupem kusu „Point Of No Return“ tempo opět zvolní, song ovšem díky povedeným melodiím zůstává dostatečně poslechový, což ale nelze napsat o zhola tuctové skladbě „Heavy Metal God“ (už samotný titul ostatně neindikuje nic dobrého). Dvojice navazujících písní zase náladu nažhaví, v položce „The Holy Sign“ bude za dravě palebného tempa (dočkáme se dokonce groovy riffů) přihořívat, v kompozici „Arise“ pak naplno vzplane mohutný powermetalový oheň, jehož plameny zazáří chytlavými vyhrávkami, šlapavým heavíkovým (na konci však zrychleným) tempem a hlavně skvělými vokály jak ve slokách, tak v hymnicky napnutém refrénu. S albem se rozloučíme trojicí nikterak zářných, ale pořád dostatečně obstojných písní „Nightmare", „Once Way To Heaven, One Way To Hell“ a „Reality Unknown“, ve kterých se tu a tam vyloupnou líbivé vyhrávky i pěvecké linky (v poslední jmenované skladbě dokonce s hitovým nádechem).
Po předešlých dvou studiovkách lze třetí zářez kapely přece jenom považovat za mírný krok vzad (zmínit je nutné i v té době tradiční slabinu Švédů, tedy ne zcela technicky vystříbřený sound), pořád to ale nebylo nic proti klokanímu skoku, který měli autoři provést v brzké budoucnosti. Kromě několika dalších obměn sestavy totiž proběhla diference subžánrová, a to do daleko temnějších kompozičních směrů. Poslech party Steel Attack se tak najednou stal odlišným zážitkem a první trojice alb kvůli tomu zůstává ojedinělou a pro mnoho fanoušků zároveň nejpovedenější etapou této švédské kapely.
|
