Vliv vstupu zpěváka Ronny Hemlina do Steel Attack před tvorbou čtvrté studiovky „Enslaved“ se ukázal pro budoucí směřování kapely jako zásadní. V případě zmíněné nahrávky se ještě narychlo „posbíraly“ nápady od všech hudebníků, stylová změna ale naznačovala, že se muselo hojně čerpat od některého z nových členů. Navazující deska „Diabolic Symphony“ pak dané podezření potvrdila. Hlavním skladatelem se totiž stal právě Ronny, jehož základní náplní je sice zpěv, původně však začínal jako bicmen a posléze si osvojil hru na (bas)kytaru i klávesy, což se také u Steel Attack nebál naplno využít. To vše v praxi znamenalo upevnění žánrového vychýlení, kdy již nezbyl prostor pro power-speedmetalový obsah, jenž sytil první tři alba kapely, na v pořadí páté fošně naopak naplno vytryskly progresivně-heavymetalové choutky s nikoli ojedinělým závanem thrashe nebo groove metalu.
Došlo i k dalším změnám, bicmena Mika Starka kupříkladu nahradil Tony Elfving, což byl Ronnyho parťák ze spolku Lack Of Faith, dále vypršela smlouva s labelem Arise Records, přičemž z nových nabídek si pánové vybrali německou firmu Massacre Records. Nic z toho ale nemohlo mít vliv na hudební posun, a kdyby snad někdo pořád pochyboval, Ronny vše rázně utnul prohlášením: „Jestli se vám víc líbí původní tvorba kapely, poslouchejte první tři alba, Steel Attack ale takhle už nikdy hrát nebudou.“ Švédové dokonce své kořeny ignorovali i při koncertních vystoupeních, což už zavání jistou trucovitostí, ale budiž. Pokud se druhé etapy kapely týká, můžeme o ní prohlásit, že je kompozičně náročnější, promyšlenější a dospělejší. To je fakt, do kterého je jedním dechem nutné přičíst kvalitu Hemlinova projevu, který se stal ozdobou a předností této švédské party.
Osvěžením pak byla i Ronnyho klávesová hra, která se stala pevnou součástí skladeb a posloužila jim k budování atmosféry. Nikoli však pozitivní, ale značně melancholické až ponuré. Většinou nikam nespěchající tempa doprovázejí tuhé riffy, zemitě hutná sóla a dramaticky protahované vokály. Na spodku pak neustále probublávají těžké progresivní plyny, do kterých jen občas zasvítí náznaky chytlavějších paprsků. Na písních je v každém ohledu znát vyšší řemeslný level (včetně konečně výborné zvukové produkce), problém mám ovšem s jejich splývavostí, kdyby mi kupříkladu někdo náhodně pouštěl jednotlivé skladby, jen těžko bych uspěl s jejich správným pojmenováním. Patrně bych se trefil u skladatelsky méně houževnatých - a zároveň jednoznačně nejlepších - položek „Dead Forever“ a „Haunting“, ve kterých funguje postupně se uvolňující vnitřní gradace, výjimkou nejsou ani příjemné poklidné vokální linky, v nichž právě díky tomu vyniká jejich náladová honosnost.
Většina skladeb je však mnohém hůře přístupná a před chtivým posluchačským dotykem se cuká jako pozvolna vyhasínající srnec. Hotové hudební pokrmy jsou pak možná kulinářsky vychytané, někdy však k radosti a hlavně uspokojivému nasycení úplně postačí obyčejný guláš. Etapa s Ronny Hemlinem je - dejme tomu - umělecky hodnotnější (viz také následující a zatím poslední album „Carpe DiEnd“, na kterém se kompoziční „depkové“ vazby ještě prohloubily) a v době vydání se kritici rozplývali nad autorskou vyzrálostí, do které již nejsou zvány prvoplánově vlezlé melodie, nemluvě o dracích a rytířských bojovnících. O to překvapivěji působí další obměna sestavy, kdy v roce 2009 odešlo Hemlinovo „jádro“ a do kapely se vrátila většina původních členů. Pokud se však někdo těšil na avizovanou resuscitaci původní tvorby, zůstává zklamán. Do dnešních dnů totiž nevznikla žádná další nahrávka, a i když se z tábora Švédů občas vynoří informační jiskra naděje, prozatím nic nenasvědčuje tomu, že by se tento stav měl v brzké době změnit.
|
