Prvotinu švédských Royal Jester jsem před osmi lety v tehdejší recenzi celkem rozcupoval. Přesto jsem ji tak nějak pořád držel v paměti, a to zejména kvůli skladbě „Enter the Mist“, jejíž svůdné melodie mě přitahují dodnes. Jenže po vydání inkriminované desky "Night Is Young" se vyskytly údajné spory s vydávající firmou Scarlet Records, což otrávilo většinu členů do té míry, že muselo dojít k ukončení činnosti kapely. Když si však principál Royal Jester, zpěvák a skladatel Mattias Lindberg, pročítal nadšené ohlasy fanoušků na písně z debutového alba, zahořela v něm touha po znovuoživení svého powermetalového spolku, přičemž k reunionu došlo v loňském roce a výsledkem je druhé album „Breaking the Chains“.
Jedním z hlavních problémů první desky byl právě zpěv Mattiase Lindberga. Ten se mezitím trochu vypracoval, avšak stále se neubrání zakolísání a pěveckým smykům, které celkem tahají za uši. Kvůli tomu jde chvílemi o zážitek ze sféry "guilty pleasure", nicméně dá se to přežít, jednak v případě častého nástupu vícehlasů tento problém mizí úplně, jednak se o kus zvedl kompoziční potenciál a invence. Chytlavých powermetalových melodií je tentokrát daleko více, přičemž je z celé záležitosti cítit tak upřímný zápal pro věc, že je člověk schopen skousnout i hardcore patos ve formě titulu skladby „Power Metal Never Dies“, která celé dílo otevírá. Daný song po – ještě ne zcela přesvědčivém úvodu (viz zpěvy) – totiž rozsvítí velmi líbivý refrén a posléze i nádherně vytrylkované sólo.
„Here We Are“ laťku ještě zvedne, když čtveřice muzikantů po okamžitě vtahujícím motivu naděluje veselé a dvojkopákově zrychlené žánrové hodování, jež je v závěru korunováno několikerým opakováním zdařilého refrénu. Tato akcelerační živelnost Švédům velmi sedí a je v ní mimochodem znát spolek ReinXeed, kterým prošel jak Mattias Lindberg, tak kytarista Christer Viklund. Další melodické chuťovky očekávejme v písni „From the Ashes“ či v pozitivně výbušné „Cry on Forever“ (s opět dokonalým sólem), a pokud přijde na ostatní položky, ty zaostávají jen těsně, s výjimkou štychu "March of the Jester", který se sem asi zatoulal z minulé desky. Nicméně celkově platí, že jde o jasný kvalitativní posun nahoru a potvrzení, že reunion této kapely byl jenom ku prospěchu věci.
|
