Co na tom, že zpěvák David Reece se na scéně pohybuje od konce osmdesátých let, co na tom, že počet alb, která od té doby nazpíval, je úctyhodný a dá se počítat na dvě desítky, co na tom, že ve svém portfoliu má zapsáno působení u Bangalore Choir, Sainted Sinners, Wicked Sensation, Ez Livin´, či Tango Down. On tam má také zapsánu poměrně nešťastnou kapitolu, která se na světlo vytáhne s jakýmkoliv jeho dalším počinem – jednorázové působení u Accept. S nimi v roce 1989 dal Reece dohromady album „Eat The Heat“, jež rozhodně nebylo špatné, ale které u fanoušků vyvolalo ohromnou bouři nevole díky prodělané razantní stylové plastické operaci (Reece do ní ovšem hlasově ideálně pasoval). A aby těch karambolových účastí u nezanedbatelných jmen světové scény nebylo málo, má David ve svém životopise i spolupráci s Bonfire, v jejichž diskografii je kromě výběrovky „Pearls“ uveden u alba „Glorious“, které opět (přes dobrou muziku a Reecův povedený pěvecký výkon) do tradičního výrazu Bonfire je velmi těžké napasovat a spíš si s ním Hans Ziller přihříval svou Ez Livin´ polévku. V letošním roce se David Reece kromě druhého alba Sainted Sinners zaměřil na činnost svého vlastního projektu Reece, s nímž aktuálně vydává třetí album „Resilient Heart“.
A podobně, jako tomu je třeba u sólovek Jeffa Scotta Sota, je konečný výsledek tak nějak půl na půl. Staromilský a precizně zahraný hard rock, kterému však chybí něco víc, než jen rutina, zkušenost a muzikantská suverenita. Ani u jedné z položek není možné Davidu Reecovi a jeho týmu spílat za to, že by něco podcenil, odflákl, nedotáhl, či ošidil, u řady písní se hard rockoví příznivci (především ti starší, kteří tuhle muziku mají pod kůží) budou podvědomě pohupovat a snadno vstřebávat lehkost melodií, které poletují na podobné vlně jako třeba Whitesnake, jen trpí tím, že jim chybí jakási tahounská nadčasovost či aspoň špetka vizionářství. Prostě tohle všechno tohle tady už jednou bylo, je a bude, a Reece nijak nevybočují z davu těch, kteří se hard rocku věnují (evidentně s chutí) a trpí tím, že jejich nápady jsou převážně pouze průměrné.
Na druhou stranu, kdyby Reece překročili tuto hranici, asi by se mluvilo o velkém překvapení. Kousky jako svěží „Ain`t Got The Balls“ s kousavým rifem, úvodní „Anytime At All“ jako ideálně šťavnaté představení toho, co nás na albu čeká, na přitažlivém klávesovém motivu a živé kytaře postavené „A Perfect Apocalypse“, sice nepřekvapí, ale rockovou duši šikovně podráždí, téměř gotikou očouzená a lehce potemnělá „Live Before You Die“ nabídne i špetku překvapení a posmutnělá „Forest Trough The Trees“ poskytne i hrst nezbytné romantiky. Takže je vlastně všechno tak, jak má být…
David Reece zpívat prostě umí, kapela kolem něj jednoduše umí hrát. Není problém držet Davidovi palce, aby na své hudební cestě konečně potkal někoho, kdo mu aspoň jednou pomůže s materiálem, kterým by přebil to nešťastné acceptovské stigma. S „Resilient Heart“ na to určitě nedojde, i když se tahle deska příjemně poslouchá.
|
