Německá Illusoria je dalším spolkem, který ve své tvorbě koketuje se symfoniemi a v jehož čele stojí zpěvačka. Na rozdíl od ostatních, typicky symfo-operně-gotických a bůhvíjakých dalších těles, které mi osobně malinko splývají, se tvorba Illusorie více kloní k power metalu, takže rozlišovací prvky jsou přece jenom o něco zřetelnější. Sice je zde přítomný – v rámci jakési moderny - dnes tolik oblíbený growling, hudebníci to s ním ale nepřehánějí a hlavní vokální slovo přenechávají pěnici Eve, což je jenom dobře, neboť tato diva patří mezi hlavní hodnoty německé kapely.
Její hlas se podobá Fince Capri (Amberian Dawn), a to chvílemi do té míry, že jsem její jméno začal hledat v oficiálních informacích. Nakonec ani samotná hudba nemá ke zmíněným Finům daleko, vlastně jde o jakousi vyostřenou verzi této známější party, když vedle občasného growlingu uslyšíme také řízné riffy, jako kupříkladu na startu úvodní titulky. Jenže zrovna tato část nepatří k nejšťastnějším okamžikům, jelikož jde v podstatě o vytunelovaný motiv Britů Iron Maiden. Poté však němečtí autoři nacházejí vlastní cestu, která zaujme především valčíkovým nápěvem a následným harshovým přelomením refrénové části. Dynamický, až thrashmetalově ozubený start zdobí navazující počinek „On the Wings of a Phoenix“, jemuž kontruje po(c)hodové tempo s líbivými vyhrávkami nebo také jeden z ojedinělých vokálních náklonů do operní polohy.
A dobré momenty budou ke slyšení i dál, temně-romanticky uvozená skladba „Alone in the Dark“ najde pointu v poutavě vystupňované pěvecké nástavbě, kus „Afterlife“ v rytmickém zrychlení, píseň „Behind the Mirror“ zase osvěží sugestivně optimistický refrén. Zkrátka Němci vždy umí něčím zaujmout, jenže oproti tomu se neubrání pasážím, ve kterých víceméně šlapou vodu a nic lákavého nenabízejí. Týká se to jak zmíněných příspěvků, tak závěrečné trojice „Werevolf“, „Caught in Time“ a „The Crucible of Man“, kde vedle sebe stojí chytlavé i méně vtahující úseky. Ona kladnější varianta nakonec přece jenom vítězí (k plusům je nutné přičíst také zvuk z dílny Sebastiana "Seeba" Levermanna), zároveň však nutí k zamyšlení, proč takhle dobře našlápnutá kapela nedokázala své dílo dovést do lepšího konce.
|
