„Kritiku zasranej, mám chuť si do tebe bouchnout,
nebo jak hořící svíčku tě úplně sfouknout…“
Když před dvěma lety pětice muzikantů v Týnu nad Vltavou zakládala kapelu Karbon, zjevně už měla o svém stylovém zaměření celkem jasno, neboť název kapely, odkazující na dávnověk vývoje Země, se
dá celkem snadno využít i k zařazení jejich tvorby do vývoje metalových odnoží. Karbon prostě hrají staromilský a nepříliš ohebný heavy metal, z jejich tvrzení o využití prvků thrashe, coru a melodických linek lze vydedukovat, že se snaží sem tam znít ještě o něco agresivněji a přitom působit dostatečně přístupně. Škatulky nechme archivářům, podstatný je výsledek.
K němu se lze dobrat pomocí několika základních faktů – avizované melodické linky jedou převážně (celkem čtyři pětiny alba) na prvosignální na-na-na frázovité jednoduchosti, u které je bez debat, že za správné konstelace bude mít sílu pod pódiem leckoho nakopnout, ale v obývákovém klidu se tahle matrice i přes hodně důrazný zvuk nesmírně rychle ošoupá a zprůsvitní. S touto největší bolestí alba se ruku v ruce pojí další tradiční slabina tuzemských kapel – podrobnější vnímání lyrické složky alba stačí omezit na vyřvatelný melodický refrénový slogan. Občasná snahu o určitou příběhovou výpravnost naráží na jednoduchost (a sem tam i krkolomnost) textů, která je zcela adekvátní jednoduchosti kompoziční. Opět ale platí, že tahle kombinace může fungovat, obzvlášť když se kluci nepouští ani do nějakých hráčských ekvilibristik (byť vše je zahráno spolehlivě) a všechno je nasměrováno do chytlavé a naprosto přesvědčivé energie, což je největší klad alba „Smlouva“. V pětici průhledných skladeb je silnou výjimkou „Hodinář“, který si důkladněji hraje s proměnlivostí nálad a intenzity, jeho příběh (byť opět zbásněný poněkud schématicky) má hloubku a na celém albu sympaticky přibroušený hlas Milana Dupala tady má velmi působivý výraz (ohromně mě baví v jeho podání dlouhé uřvané tóny).
S vědomím, že s každým dalším písmenkem se nekompromisní pěst kteréhokoliv člena kapely Karbon blíží k mému dosud překvapivě nepochroumanému nosu, mi nezbývá než konstatovat, že kraťas „Smlouva“ nevpouští do tuzemského metalového rybníčku žádného nepřehlédnutelného dravce, ale naprosto standardního kapříka, který se v hejnu jemu podobných celkem snadno ztr…
BÁC!!!
|
